Setkání s Islanďany

 

Dr J.Slípka, Dr E. Hadač

 

Naše pracovní území bylo po celé tři měsíce v jedné z nejméně obydlených částí ostrova. Vlastní Studené údolí, Kaldidalur, bylo zcela neobydlené, nepočítáme-li náš stanový tábor. Jen na hranicích našeho území, na západ od Biskupsbrekky, již v nevelké vzdálenosti od Velrybího fjordu, je několik hospodářství, s jejichž obyvateli jsme se příleži­tostně dostali do styku.

Snad první, kdo se s našimi sousedy na západě seznámil, byl náš zoolog Jarda Slípka, který se vypravil za teplými prameny, vyzna­čenými na mapě. Prošel kolem rozsáhlého jezera Reydarvatn, ale na prvním rozcestí se zmýlil a odbočil místo doleva vpravo, a tak se dostal až ke dvorci Thverfell. V ústrety mu vyšel usměvavý Islanďan. Pozdravili se a Jarda se začal vyptávat na teplé prameny. Při nejlepší vůli s obou stran bylo však vzájemné dorozumívání velmi obtížné, a tak se rozmluva odbývala hlavně ručně. Pro ne­zúčastněného diváka to mohl být zábavný pohled, vidět našeho vědeckého pracovníka vydávat bublavé zvuky a naznačovat prsty vření vody, ponořovat prst do pomyslné vřelé vody a hned ucuká­vat a foukat si na „popálený" prst — ale na štěstí tam žádný ne­povolaný divák nebyl a účelu „rozmluvy" bylo brzy dosaženo. Hos­podář ukázal Jardovi nejkratší cestu k pramenům.

Když Slípka podrobně prostudoval vřídla, přebrodil říčku Tunguá a na druhém břehu zamířil k nedalekému dvorci. Na loučce u domu, na „túnu", právě sušili seno. S hospodářem tohoto dvorce měl už snazší dorozumívání, protože mluvil anglicky, a tak brzy dostal pozvání k prohlídce skleníku vytápěného vodou horkého vřídla. Protože se však blížil déšť, pomohl nejdříve nakoupit usušené seno. Brzy byla veškerá úroda na čtyřech paloucích o rozsahu asi rodinných zahrádek — to byl totiž rozsah všech luk patřících k hos­podářství — v kopkách a přikryta plachtou, aby nezmokla.

Když bylo seno v bezpečí, provedl hospodář Jardu po svém hospodářství. Jeho chloubou byl záhon brambor upravený v těsné blíz­kosti teplého pramene. Bramborám se v půdě rovnoměrně vyhřívané dobře daří a dávají pěknou úrodu. Tím ovšem rostlinná produkce hospodářství nekončí, nýbrž začíná. Hlavní plodinou, která se tu pěstuje, jsou rajčata. Voda vřídla je zavedena do tří skleníků, kde je teplota udržována na výši 22° C, což není nic těžkého, protože vlastní pramen má 70°. Trsy rajčat jsou až dva metry vysoké; na­hoře jsou podepřeny drátěnou konstrukcí, neboť jsou doslova ob­sypány velmi chutnými plody. Kromě skleníku je zásobován teplou vodou také chlév postavený v „drnovém slohu" — vybudovaný totiž z lávy a obložený drny.

Vlastní obytná budova je postavena ze dřeva a pobita vlnitým plechem. Na střeše má větrník na výrobu elektřiny a uvnitř je ústřední topení, které nespotřebuje ani kilogram uhlí.

Stůl už byl prostřen pro zámořského hosta, který tak vydatně pomohl při senoseči. Káva v československém porcelánu, moučníky a chléb s máslem. Pochoutky, které byly vítanou změnou pro oby­vatele stanového tábora. Slípka má ovšem dobré vychování, a když mu nabídli jakýsi zvlášť vábně vypadající zákusek na zahájení, upejpal se podle pravidel bontonu. Zažil ovšem to, co se stane kaž­dému cizinci, dokud se nepřizpůsobí islandským mravům: hospo­dyně po prvním odmítnutí mísu odnesla, protože přání hosta je rozhodující. Při druhé míse byl už Jarda poučen a vzal si první, načež všichni následovali jeho příkladu a brali si ten druh pečiva, který si zvolil on. Když byla podávána káva, nalil si náš poněkud roztržitý zoolog plný šálek mléka, do něhož přilil maličko kávy. Když to zjistil, upadl do rozpaků, ale doufal, že se toto nedopatření utají. Nejbližší okamžik ho přesvědčil o omylu. Stolovníci jeden po druhém s naprosto vážnou tváří si nalévali plné šálky a přikapávali kávy jako vzácného léku — a dodnes se pravděpodobně diví, jaká divná káva se pije v Československu.

Po občerstvení ukázal hospodář, Sigurdhur Ásgeirsson, svému hostu knihovnu. Dvanáct set svazků románů, ság i odborných knih, jako je trojdílná zoologie Islandu Bjarniho Saemundssona, islandská květena Áskella Lova a jiné. A tyto spisy nestojí v knihovně jen pro ozdobu. Na dotvrzení toho vyhledal Sigurdhur Ásgeirsson v Lovově botanickém klíči velmi snadno květinu, kterou se Jarda vyzdobil, a správně došel k označení Gentiana islandica, hořec islandský.

Kromě islandských knih měl v knihovně také několik knih an­glických. Všeobecné vzdělání hospodářovo je zřejmě na výši, soudě podle toho, že zná například leccos o Husovi a Komenském a o mnoha věcech z různých oborů. A přece je z převážné většiny samoukem!

Podobný obrázek viděli jiní účastníci expedice na dvorci Thverfell — i tam je přivítala známá islandská pohostinnost, přímost a otevřenost, a překvapila rozsáhlá knihovna, kde nechyběla zá­kladní díla o přírodě a historii Islandu.

Laskavým hostitelem všech členů výpravy, kteří měli co dělat v Reykjavíku, a později i vítaným hostem v našem táboře byl dr. Áskell (Ausketl) Love. Měl skutečně lví podíl na tom, že se naše výprava na Island uskutečnila. Je velmi vtipný a jedná velkoryse. Když nám jednou slíbil pomoc, pak nám pomáhal bez ohledu na to, jaké to pro něj bude mít následky.

Áskellův otec byl Dán, ale oženil se na Islandě. Dva roky svého dětství strávil Áskell na jednom z nejsevernějších míst Islandu, na Severním mysu, Hornbjargu, na poloostrově Vestfirdir, kde byl jeho otec strážcem majáku. Rodina Lovů žila po dva roky skoro odříznuta od vnějšího světa. Návštěvy sousedů byly jen řídké, protože přístup k Hornbjargu je velmi obtížný a loď se zásobami přistála jen dvakrát do roka. Jednou dostal Hornbjarg návštěvu až z Grónska. S ledovou tříští se k nim dostal lední medvěd a děti nesměly samy vycházet z domu tak dlouho, dokud se nepodařilo medvěda ulovit.

Život na osamělé výspě měl ovšem také vzrušující momenty, když se uprostřed bouře ozvaly signály lodi, která najela na ska­lisko a volala zoufale o pomoc. Záchrana nebývá snadná. Jednou v zimě, kdy den trval jen jedinou hodinu — Hornbjarg leží téměř na polárním kruhu — ztroskotala anglická loď u skalnatých srázů Hornbjargu. V divoké bouři, kdy se těžko dalo i jen dýchat, snažilo se záchranné družstvo vystřelit velrybářským dělem lano s pevniny na vrak. Na náboji bylo připevněno pevné, ale lehké lano, které bylo důmyslně navinuto mezi kolíky velké desky, aby snadno klouzalo při letu a nestrhávalo náboj s vyměřené dráhy. Při silné vichřici je ovšem velmi obtížné zasáhnout cíl, i když vzdálenost není velká. Po několika nezdařených pokusech se to přece jen podařilo a pak na tenkém laně poslali trosečníkům silnější lano, které už mohlo unést člověka. Lano připevnili na stožár a po něm přetahovali zachránci v zuřivé vichřici a zpěněném, hřmícím příboji jednoho trosečníka po druhém. Z jedenadvaceti členů posádky jich vy­rvali moři dvacet, jen jeden byl smeten s paluby do běsnících vln.

Tím však záchrana ani zdaleka neskončila. Měli sice pevnou půdu pod nohama, ale od nejbližšího stavení je dělila svislá skalní stěna, několik set metrů vysoká. (Sám mys Horn vystupuje téměř svisle z moře do výšky 530 metrů!) Zůstat na místě v šatech promo­čených při transportu z vraku na pevninu také nemohli. V mrazivé vichřici by brzy zmrzli. Islandští zachránci si vyměnili s trosečníky šaty; dali Angličanům své teplé a poměrně suché a na sebe navlékli mokré, mrazivé šaty námořníků. Pak začalo šplhání po svislé skalní stěně. I když si pomáhali lanem, byla to velmi obtížná tura. Brzy byli Angličané tak vyčerpáni, že nemohli dál. Pak přišla mlha. Nezbylo než přenocovat na stěně. V mrazivé noci zahřívali jeden druhého, aby nezmrzli. Jejich zachránci pokračovali ve výstupu a přinesli jim teplé šatstvo a přikrývky ze sousedního dvorce. Tak se jim podařilo vydržet až do poledního svítání a pak se už brzy dostali všichni do bezpečí.

Život na osamělé výspě klade velké nároky na lidské nervy i zdraví. Isolace je sice výhodná tím, že tam nepřijde tak snadno nákaza, když ji však některá návštěva přinese, nedovede se tělo proti ní zpravidla ubránit. Strážce majáku, který po dvouleté službě vystřídal Áskellova otce, měl dvojčata. Obě podlehla nákaze, kterou zanesl jeden z řídkých návštěvníků. Strážce, vdovec, osaměl a po čase ho našli tak, jak před čtrnácti dny padl raněn mrtvicí. Ani další strážce neměl na Hornbjargu štěstí. Pustil se ve městě do jakési spekulace, prohrál a pak se v samotě tak dlouho trápil tím, že se dal ošidit a přivést spekulací na mizinu, až se zastřelil.

Tož na takové výspě osamělého ostrova prožil Áskell dva roky svého dětství. Pak se odstěhovali do města. Áskel absolvoval školu a odjel studovat do Švédska. V jihošvédském Lundu se spřátelil s Vorovkou a později i s Hadačem; to bylo nedlouho před válkou. Po válce se rozhodl k návratu do vlasti. Protože byla v Reykjavíku už tehdy velká nouze o byty, přivezl si ze Švédska skládací vilu a usadil se v ní s celou rodinou.

Tradicí rodiny Lovů jsou zřejmě vřelé mezinárodní vztahy. Otec Love, Dán, si vzal, jak už jsme se zmínili, Islanďanku. Áskellova manželka, paní Doris, je Švédka. Vystudovala přírodní vědy a je solidní vědeckou pracovnicí v genetice. Je tak příjemná a milá, že několika členům výpravy dokonce způsobila zmatek v krajině srdeční — ale to sem nepatří. Jeden z Áskellových bratrů si vzal Angličanku a druhý, geolog, dovršil tradici mezinárodních aliancí tím, že si přivedl domů Číňanku. A tak byla ve „Lvím doupěti", jak jsme žertovně přezvali Lovův dům na Hraunteig 16 v Reykjavíku, malá „Společnost národů". Připočteme-li Karla Vorovku, který bydlel v suterénu a byl počítán skoro do rodiny, a Karlovu man­želku, pak tu bylo zastoupeno šest národů. Problém tu byl právě jednací jazyk. Stará paní dovede jen islandsky, v rodinách obou Áskellových bratrů se dorozumívají většinou anglicky, v užší Áskellově rodině se mluví hlavně švédsky a jinak se přebíhá nenu­cené z jedné řeči do druhé, co komu slina na jazyk přinese. Děti už ovládají dva jazyky a lámou třetí.

Áskell začal po návratu do vlasti pracovat s nadšením v islandské botanice i ve veřejném životě. Vydal vskutku krásnou ilustro­vanou květenu Islandu, islandsky psanou, vtipnou a moderní. Pra­coval v genetickém ústavě reykjavícké university, pomáhal vypěs­tovat vhodné odrůdy rostlin pro islandské zemědělství, kromě toho byl známým rozhlasovým komentátorem, který každý týden ne­ohroženě kritisoval všechny místní zlořády a neušetřil ani vládu. Znamenal zkrátka značný přínos pro islandsky kulturní život.

Netrvalo ovšem dlouho a ukázalo se, že takového člověka na Islandě nepotřebují — aspoň ne ti, kteří mají v ruce moc. Marně usiloval o nějaké slušnější postavení, aby mohl v klidu vědecky pracovat. Dočkal se jedině intrik a pomluv. Nakonec to dopadlo tak, že se vystěhoval ze země, stejně jako celá řada inteligence i dělníků a zemědělců. Dnes pracují spolu s paní Doris na universitě ve Winnipegu v Kanadě.

Na Islandě je dnes podobná situace, jaká bývala za kapitalismu na Slovensku. „Chudá země", která dříve nemohla uživit své děti, takže musely buď žebrat, nebo se vystěhovat do Ameriky — takové bývalo Slovensko ještě do nedávna. A dnes? Dnes je na Slovensku nedostatek pracovních sil. Dočká se toho Island?

Oficiálním hostem naší výpravy byl Steindór Steindórsson, bota­nik. Byl určen islandskou Výzkumnou radou, aby tvořil jakýsi kon­takt mezi námi a Radou. Usadil se v chatě u Brunnarvatnu se dvěma mladšími pomocníky. Občas nás navštívil, pozorně si náš tábor pro­hlédl, ale nenašel asi nic, co by ho nějak mimořádně zaujalo. Pro­váděl pak floristický výzkum na různých místech a několikrát nám pomohl při dopravě zavazadel k ledovci (měl totiž k disposici jeep), a za to mu patří náš dík.

V sobotu k nám zpravidla přicházel Karel Vorovka s poštou. Řekne se to prostě — ale co je za tím skryto námahy! Karel jel 50 kilometrů autobusem a pak se trmácel pět až šest hodin po lá­vové poušti, přespal několik hodin, chvíli u nás pobyl, pověděl nám leccos o Islanďanech a islandských ságách — a potom šel zase stej­nou cestou zpět. Po návratu musel pak v zaměstnání nahradit vše­cko, co v sobotu zameškal cestou k nám. A to vše dělal jen tak, jakoby mimochodem. Když jsme mu děkovali, mávl jen rukou: „Kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělal!"

Karel je zajímavý typ. Snadno by se dalo říci: je to podivín, což je velmi levný způsob, jak označit kohokoli, kdo se nám nehodí do šablony tuctového člověka. O sobě nám toho nikdy mnoho ne­pověděl, ale přesto se pokusím z několika útržků sestavit jakýsi kaleidoskop jeho životopisu.

Jeho otec, již dávno zemřelý docent Karlovy university, byl rá­zovitý idealistický filosof, který ostře polemisoval s Masarykem a Rádlem. Karel studoval jazykovědu, hlavně germanistiku. Aby mohl řádně porozumět nejstarším literárním památkám severu, vydal se do země, kde ještě žije jazyk ság, na Island. Pracoval jako dělník na jakémsi dvorci ve Skagafjordu na severu ostrova a brzy se naučil dokonale islandsky. Později dostal stipendium do Dánska a Švédska, nějakou dobu žil také na Faerských ostrovech, a tak zná prakticky všecky severské jazyky. Faersky se naučil tak rychle a dokonale, že mu tamější odborníci na znamení sympatie věnovali všechny dosud ve faerštině vydané knihy, kterých ostatně není mnoho.

Válka zastihla Karla na Islandě. Studoval právě zajímavý pro­blém: rytmus prózy. Chodil po ostrově a zapisoval si rytmus mlu­vené řeči — a to bylo jeho neštěstí. Přišla anglická okupace, jako cizinec byl zatčen, byly u něho nalezeny tajemné zápisky a oka­mžitě bylo jasné, že je to špion. Poslali ho k výslechu do Anglie. Zápisky a veškeré jeho rukopisy, mimo jiné hotový pečlivý překlad Ságy o Gíslovi, šly za ním druhou lodí. Karel sice šťastně dojel, ale jeho rukopisy a poznámky, výsledky mnohaleté práce, leží kdesi na dně Atlantiku. Loď potkala někde nacistickou ponorku nebo minu. A tak nemohl být Karel ani souzen, ani propuštěn.

Tak přetrval Karel válku jako internovaný zajatec v Anglii. Po válce se vrátil na Island a vedl dílnu na opravy pneumatik, „gummi-bárdhin". Pracoval spolehlivě a majitel firmy dokonce používal jeho jména na reklamách jako záruky spolehlivosti a kvality. Vedl také většinu písemností dílny. Mluví totiž tak dobře islandsky, že od rodilého Islanďana se pozná jedině podle toho, že mluví správně islandsky. Tak nám to aspoň tvrdili sami Islanďané, a ti nejsou zvyklí říkat podobné věci do větru. Při svém zaměstnání pokračoval Karel ve svých studiích jazykových — a zajímal se ovšem také o všecko, co se na ostrově dělo.

Když přišel do našeho tábora poprvé, měl na sobě poněkud věkem sešlý plášť, který si však zřejmě chránil jako vzácnou pa­mátku. Dokonce — po vzoru dávných hrdinů, kteří označovali jmé­nem i svůj meč — měl pro tento plášť i jméno, říkal mu Hekla. Když totiž sopka Hekla v roce 1947 soptila, vypravil se zvídavý Karel Vorovka k vulkánu. Velkou část ze vzdálenosti 120 kilometrů musel jít pěšky, protože jiný dopravní prostředek k Hekle neexis­tuje, a nějakou dobu u sopky pobyl, aby viděl, jak taková sopka pracuje. Dokonce měl s sebou nějaký pokusný materiál, který mu svěřil Áskell, neboť byl zvědav, bude-li mít záření vycházející z krá­teru vliv na dědičnost některých organismů. O nocleh strach neměl. Vyhledal si již trochu vychladlou lávu, přitulil se k lávovému proudu a zima mu nebylo. Jednou to ovšem poněkud přehnal, a tak mu zůstala na zádech pláště propálená díra velká jako dlaň — a tak získal Karlův plášť své jméno.

O všestranných zájmech Vorovkových svědčí i nedávno vyšlá studie Áskella Löva o památném mechu Bryoxiphium norvegicum. V této studii je mnoho nalezišť tohoto drobného mechu označeno jménem Vorovkovým.

Karel se před několika lety oženil. Jeho manželka, která emigro­vala z nacistického Německa, je jazykový fenomén, podobně jako Karel. Byla a snad ještě je tlumočnicí několika jazyků v OSN v New Yorku.

Po návratu z Islandu jsme se dověděli další zprávu o zvratu v Karlově osudu. Pustil se do studia theologie na reykjavícké uni­versitě, dnes je luterským farářem a přijal islandské občanství. Jmenuje se teď Síra (to je titul duchovního) Kari Valsson.

Karlu Vorovkovi vděčíme za mnoho. Pomáhal nám obětavě a ne­sobecky kde jen mohl, a o islandských ságách nám dovedl povědět víc, než kdokoli jiný za celého našeho pobytu. Rozcházíme se sice v názorech, ale musíme mu být opravdu vděčni za jeho nezištnou pomoc. Škoda, že se tak docela odtáhl od domova. Jistě by se mohl velmi dobře uplatnit v naší vědě, která má nyní daleko větší mož­nosti než v době, kdy Karel studoval.

Áskell, Steindór Steindórsson a Karel Vorovka nebyli ovšem je­dinými návštěvníky našeho tábora. Občas se u nás zastavili na koních mladí lidé z některého ze vzdálených dvorců a vyptávali se na cestu — kterou ostatně jistě dobře znali — a při tom si pro­hlédli naše stany a zvlášť meteorologickou stanici. Jednou jsme však dostali zvlášť vzácnou návštěvu.

V noci 7. července bylo slyšet z dálky na cestě od Thingvelliru hukot auta. Vedoucí výpravy šel pomalu naproti autu, protože předpokládal, že řidič bude potřebovat informace o další cestě. Nad brodem se vyhouplo auto, přejelo brod a zastavilo se u tábora. Z auta vystoupil štíhlý, vysoký muž, seveřan s plavými vlasy, knírkem a šedýma, pozornýma očima, podal Emilovi ruku a představil se: Halldór Laxness. Jede na sever a rád by prý věděl, jaká je cesta dál. Letos tu ještě nejel a neví, je-li cesta po deštích sjízdná. Dostal informace o cestě k Oku, prohlédl si z dálky tábor, kde už všecko spalo, pohovořil několik slov o překladech svých děl do češtiny a pak se už chystal na cestu. Pozvání na kávu s díky odmítl, rád by dojel včas na sever ostrova.

Stisk ruky — a už drkotá osamělé auto po cestě k Oku. V dlani mi zbyla jen visitka, podepsaná Laxnessovým rázovitým písmem:

Taková byla návštěva největšího islandského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za rok 1955, člena předsednictva Světové rady míru.

Kdykoli se dostal někdo z naší výpravy do Reykjavíku, bydlel v Áskellově domě, a tak se jeho obyvatelé mohli postupně seznámit se všemi členy expedice. Při tom dělali ovšem své vlastní závěry a pozorování.

Za prvé dělili účastníky výpravy na dvě zásadní skupiny, totiž na ty, s nimiž bylo možno se snadno dorozumět jakýmkoli jazykem, a na těch několik ostatních, kterým přezdívali sice ne příliš licho­tivě, ale vtipně „němé tváře".

Někdy docházelo při vzájemném dorozumívání ke komickým si­tuacím. O jednom z členů výpravy se vykládala v rodině Lövových (a pravděpodobně i mimo rodinu) úplná anekdota. Před příchodem do Reykjavíku podnikl totiž turu na Skjaldbreidhur a ke Geysiru a Gullfossu. Áskellova starší dcerka Góy, která už sama ovládala dva jazyky, ačkoli jí bylo sotva deset let, se vyptávala na cestu.

Ten, který byl terčem jejích otázek se sice dobře dohovořil ně­mecky, ale z angličtiny znal sotva více než „yes" a „no". Usoudil ovšem, že by nebylo právě slušné nechat otázky malé dámy bez jakékoli odpovědi, a tak obratně střídal obě slova, aby rozmluva nebyla příliš jednotvárná. Dialog se vyvíjel asi takto:

„To jste šli ke Geysiru cestou přes Thingvellir?"

„No."

„Pak jste museli jít přes Skjaldbreidhur?"

„Yes."

„A to jste šli stále pěšky?"

„No."

„Přece jste nejeli na kole?"

„Yes."

„To jste ovšem museli jet po rovině kolem sopky?"

„No."

„Tak jste vyjeli na kole až na samotný vrchol sopky?"

„Yes."

„A nepotloukli jste se při jízdě dolů?"

„No."

„To jste měli asi takovou rychlost, že jste mohli dojet ze Skjald-breidhuru až ke Geysiru bez šlapání?"

„Yes!" — odpověděl tázaný, netuše záludnost otázek. V tom však kdosi přerušil tento poučný dialog, což byla velká škoda. Možná, že bychom se tak dověděli mnoho věcí, o nichž jsme neměli ani potuchy.

Islanďané jsou zvyklí na prosté, přímé jednání bez okolků. Většina účastníků výpravy byla ovšem slušně vychována a v cizině chtěli ukázat, že patří mezi civilisované lidi. Když přišli hladoví a byli pozváni ke stolu, nikdy nezapomněli na své dobré vychování a teprve při třetím vybídnutí si dali na talíř asi polo­vinu toho, na kolik měli chuť (pokud ovšem se hospodyně přemohla a vydržela je tak dlouho pobízet). Toto jejich hrdinské sebeovládání nebylo bohužel Islanďany plně oceněno.

Když se vycházelo ze dveří, nezapomněli naši na své dobré vy­chování a neustali, dokud se vycházení neuspořádalo přesně podle hodnosti, titulů a stáří. Vyvětralo se tím sice teplo z bytu, ale to nevadí.

Potřeboval-li někdo nějakou pomoc, nebylo přec slušné, aby o ni požádal přímo. Takticky se zavedla řeč od počasí na světovou situaci a nakonec se jen z povzdálí naznačilo, že by člověk nic nenamítal proti tomu, kdyby byl pan doktor tak velice laskav a půjčil mu třeba zápalku. Ani tento delikátní způsob jednání se nesetkal s patřičným úspěchem u Seveřanů.

Nejlépe ještě u nich pochodil dr. Hadač, který žil na severu několik let a znal jejich způsob jednání. Když se Karel Vorovka vyptával svých islandských přátel, co si asi myslí o účastnících výpravy, dostal vpravdě islandskou odpověď: „Emil, ten se choval jako člověk. Ti ostatní byli velmi zdvořilí!"

Z mnoha setkání s Islanďany mohli jsme si i my udělat aspoň hrubou představu o charakteru Islanďanů. Každá generalisace „ná­rodních" vlastností je ovšem ilusorní, zvláště zde na severu, kde je každý jedinec silnou individualitou — jinak by se v těchto drsných podmínkách jen těžko probíjel. Přesto však můžeme říci, že většině Islanďanů je společná chlapská přímost a otevřenost, smysl pro humor a úžasný klid. Častokrát jsme byli svědky různých scén na překrvených ulicích hlavního města, kde se na příklad neopatrný chodec či cyklista připletl pod kola auta. U nás by se to neobešlo bez vzájemných výměn názorů na inteligenci řidiče i chodce, při čemž by se ukázaly také obsáhlé znalosti obou účast­níků rozprávky v oboru zoologie všech světadílů. Na Islandě se podobná příhoda odbyla oboustranným úsměvem a vzájemným po­kývnutím na pozdrav. Člověk, který se rozčiluje, je na ostrově tak vzácný, že by ho jistě pokládali za duševně chorého.

K dalším typickým vlastnostem patří islandská pohostinnost, o níž jsme se mnohokrát přesvědčili a která je někdy až nepocho­pitelná. Tato vlastnost se zřejmě vyvinula pod vlivem toho, že vět­šina dvorců je roztroušena ve značné vzdálenosti jeden od druhého, takže každá návštěva je velmi vítaná.

O severské poctivosti už bylo popsáno mnoho papíru. Na Islandě ještě nevyhynula. Viděli jsme na příklad, že řidič autobusu roz­vážející poštu položil prostě peněžní zásilku do budky, kterou si obyvatelé vzdáleného dvorce postavili u silnice, zatěžkal kamenem, aby vítr peníze neodvál a jel klidně dál v jistotě, že si tuto zásilku její adresát časem vyzvedne. Zámečníci by měli na ostrově velmi málo práce, protože málokterý dům se na Islandě zamyká.

Nebylo by ovšem správné pomlčet o slabinách charakteru Islanďanů. Snad největší takovou slabinou je láska k alkoholickým ná­pojům. Velkou vinu na množství opilců na reykjavíckých ulicích má ovšem podivné nařízení, že se smějí prodávat jen nápoje s vy­sokým obsahem alkoholu, a to pouze v celých lahvích. Pivo se na příklad nikde nedostane. A tak hodně rozšířený alkoholismus vrhá nepěkný stín na islandské obyvatele, kteří mají tolik krásných vlastností.

 

Kapitola z knihy

 

V zemi sopek a ledovců, strana138-148

 

Napsali členové československé přírodovědecké výpravy na Island roku 1948 za redakce Emila Hadače, ORBIS – Praha 1957