Protože Café des Deux Magots je chrámem tabákového božstva! To tvrdil Théophile Gautier! A my jsme nejvyšší kněží tohoto vyznání".
Aby to podtrhl, vytáhne z kapsy cigaretu, labužnicky si ji zapálí a teatrálně vypustí k nebi oblak kouře. Bertrand a Salles se nápadu smějí, ale Olivier se dál tváří odtažitě. Tony Saint-Exupéry vytáhne cigaretu a nabídne mu ji.
„Jednou jsem četl reportáž, kde se psalo, že američtí indiáni zpečeťuji svá přátelská ujednání kouřením. Nejsme snad velcí přátelé? Nejsme snad indiáni? Zakuřme si!"
Olivier de Vilmorin to vzdá a usměje se. Tony k němu přistoupí a obejme ho.
Montmartre je čtvrť malířů a sochařů, avšak území spisovatelů leží mezi Latinskou čtvrtí a Saint-Germain. Aby Salles rozptýlil pochmurné chvilky na konci ranveje, navrhl kavárnu v samém srdci Saint-Germain-des-Prés, místo, jež má pro Tonyho a pro Louise, která také píše básně, neodolatelnou přitažlivost. Zatímco v citroenu B14 rodiny Saussinových přejíždějí Seinu po mostě Pont Neuf, Tony vypráví tutéž historku jako pokaždé, když tam vyrazí: stálými hosty kavárny byli Mallarmé, Oscar Wilde, Apollinaire...
„Především však Verlaine..., opravdový Sókratés Café des Deux Magots!"
Přestože ji všichni slyšeli už mnohokrát, naslouchají mu rádi. Vědí, že dokud Tony mluví, je všechno v pořádku. Má zvláštní schopnost vyprávět, podmanivou moc, která historky o létání přetváří v úchvatné příběhy.
Ačkoli jaro ještě nestačilo Paříž ohřát, kavárenská terasa je přeplněná lidmi, kteří popíjejí, aniž odloží své kabáty a pláště. Všichni čtyři pozdraví číšníka oblečeného v zástěře až ke kotníkům a usadí se u stolku pod jednou z postav čínských mágů, kteří dali lokálu jména Pokaždé, když vejdou, někdo se zeptá, koho zatraceně tito ctihodní orientální starci vévodící kavárně představují. Když se původní majitel před padesáti lety rozhodl udělat z někdejšího obchodu s látkami a konfekcí restaurační zařízeni, zachoval tajemné postavy obou meditujících Číňanů. Nikdo si už nevzpomíná, jak se tam dostali, ani jaký byl jejich původní význam. Tony miluje hru na vymýšlení jejich životopisu. Tvrdím, že byli obchodními důvěrníky Marka Pola, když cestoval po Číně a sháněl hedvábí a látky z Orientu. Co vy na to?“
Jestli to byli obyčejní obchodníci s látkami, proč je nazvali mágy?
Podle mě to jsou dva velmistři řádu Si-Fan,“ tipnul si Salles.
„Si-Fan? Co to ksakru je?"
Cože? Nečetli jste romány o zrádném doktorovi Fu-Manchúovi? Tak si dejte pozor na žluté nebezpečí, protože jeho tajná společnost Si-Fan se nenápadně vloudí úplně všude. Její členové jsou hrdlořezi, kteří se pohybují jako stíny, vycvičení k těm nejrychlejším, nejkrutějším a nejskrytějším způsobům zabíjení."
„Měl bys číst seriózní literaturu, Charlesi," vyčítá mu Bertrand.
„To je pitomost!" Tony se neovládne a zvolá příliš rázně. Vyskočí ze židle, a ještě bouchne do stolu. „Jak je možné po literatuře chtít, aby byla vážná? Je snad Rimbaud seriózní, když mluvi o svém opilém korábu? Seriózní literatura je jako notářský zápis! Slova přece nejsou čísílka jako na těch moderních sčítačkách!"
Rozhořčil se tak vznětlivě, že nastalo trapné ticho. Hosté u ostatních stolků se na něj dívají a Tony se zastydí. Olivier změní téma a ostatní zaujatě naslouchají jeho pojednání o plánech na dostavbu levého břehu Seiny. Tony se však zachmuří. Omluví se a řekne, že musí trochu na vzduch, že uvnitř je příliš nakouřeno.
Ve skutečnosti nepotřebuje vzduch, potřebuje zůstat sám. Venku na terase jsou už všechny kavárenské stolky prázdné, obestřené malátností nedělních odpolední, kdy noc přichází nečekaně a bez upozornění. Zvedne si límec saka a zapálí cigaretu, aby se zahřál. Provoz na bulváru se zklidnil, vidět už jen pár spěchajících chodců, někteří s rukama zabořenýma hluboko v kapsách. Studený vítr jim nadzvedává šosy svrchníků...

Antonio G. Iturbe: A cielo abierto