| Le Mans 2019 |
bon courage au terrain
„Psát je dobrodružství, a nic vám už neřeknu k chvále tohoto ...” Kája Čapek, Povětroň
„A tak trochu i mentální cvičení proti tomu skopčákovi, co neúnavně doráží“, přizvukuji Karlíkovi, svému oblíbenci a ikoně sběratelů všech.
Milý deníku, co Ti tak asi dnes na toho Jindru prásknu?
18., měsíce máje L.P. 2019 nočním vlakem směr Beroun, aby ráno bylo do Paříže a kousek blíž, nalehko, jen s občankou, vlastní lžící a čelovkou.
Ten, co nezažil devizové přísliby, nemůže docenit tuhle radost z volného pohybu.
Neklidná noc vedle několika věžních strojů.
Vrzající schody, co prozradily i Oldu Kaisera, toho velkého znalce žen, kterému Jindra onehdy omylem a neprozřetelně ukázal svůj sklep plný chlastu, dnes už prázdný.
19., měsíce téhož v 6:20 rozcvička, ještě kvapíkem do pekárny pro chleba černý, neb tam takový neznají a směr Paris, dnes samozřejmě po dálnici, ne tou starou státovkou, kolem Berouna samá zatáčka, ve kterých táta Přemýk skoro sestřelil svojí Oktávkou barvy petroleje, prezidenta
Josipa Broz Tita, velkého kámoše strýce Pepi přes muflony, které oba milovali i stříleli.
Stačilo málo, nestrhnout včas volant, dějiny Jugoslávie se psaly úplně jinak.
Až před Plzní nalajnovanou bez trasírek pánů geometrů, direttissimo na špici sv. Bartoloměje.
Tou silnicí, co onehdy přinutila prapradědu Čížka přestěhovat naší hospodu z Červeného hrádku na Hrádeckou, kousek za plzeňskými humny.
Čtyřikrát odpočívadlo, vždy s olivovou pizzou od Heleny a rýžovým nákypem stejné provenience.
Střídavé šoférovalní po 300 kilometrech a čtyři kongesce neboli štau po našem, pod Norimberkem.
Abychom za těch nekonečně dlouhých hodin hloupého dálničního téměř nekroucení volantem neskončili někde ve škarpě, mezi vrtulemi těch Merkelovských větrných elektráren, co prosadila ta, kterou nekriticky obdivuji za její odvahu.
Ač jí našinci i ti její nasazují často hlavu prasečí.
Nebo rovnou mezi vinnými hlavami, postupně Rýnského Moselského Rieslingu a Šampaňského, obveseloval mě můj bodrý spolucestovatel historkami o tom, jak se rozhodl alespoň půl roku žít mezi houmlesáky bezdomovci.
To bylo panečku storek. To vše jen tak, aby poznal na vlastní kůži, co to obnáší.
Kdy a kam chodit pro obživu. Na rampy obchoďáků, potravinových řetězců. Kde přespávat a nezmrznout. Takový svérázný survival kurz. Ale i o tom jak lehké je spadnout až na samé dno společnosti, do náruče chlastu a různě těžkých drog.
A to nám vystačilo až k branám Paříže.
Těsně před západem slunce až na samý jižní konec Paříže.
Motorky a tříkolky mezi prostředním a rychlým pruhem vnitřního okruhu nás značně oba deprimují a to říkám hodně slušně.
Večeře s aperitivem, ořechy, čočkovou polévkou, sýrovou mísou a na závěr moučník od pekaře z nároží.
U paní Žaninky, francouzsky, která se potkala v Bejrútu s českým emigrantem co zdrhnul v jednapadesátém přes kopečky a rodiče jeho zavřeli komouši za jeho těžký prohřešek natvrdo na let 10. Byl tehdy dopisovatelem, fotografem na volné noze, později s haciendou v Normandii a jednou malou adoptovanou dcerkou z Korejského poloostrova, co to dosáhla až na doktorát na Sorbonně.
A ta právě zanedlouho taktéž čeká potomka, holčičku a naše štědrá již ovdovělá hostitelka bude v 80. konečně babičkou.
Až po večeři mi Jindřich prozradil sladké tajemství, že zítra ráno budu asi muset ztéci hradby blešáku, jako Johanka z Arcu, neb již nestihneme zaplatit pro druhého z nás fee.
20., téhož měsíce Nogent-le-Rotrou. Povedlo se.
Ráno na kruháku pařížském opět zácpa ale před bránou blešáku podupáváme o půl hod. ještě před otevřením.
Vyzbrojen sakem s eurodrobáky na krku a frázemi jako “bonne journée monsieur” nebo “bonjour dame”, “combien ça coute” a několika číslovkami, vyrážíme každý pro sichr na jinou stranu, bychom si nekonkurovali a hlavně stihli při rozbalování více lajntuchú v té nebezpečně krátké chvilce.
Nácvik jak mě propašovat skrz bránu střeženou dvěma nekompromisními černoušky.
Podle instrukcí jsem vyčkal na největší chumel, suverénně prošel a za tújemi u záchodků vedle zaparkovaných Méďáků, Bavoráků a Poršáků, podal kartu Jindrovi.
Jediné, co jsme oba měli na podobence průkazu společné byly brýle. Můj vous a čepice hluboko do očí dokonale ošálily ochranku polských majitelů.
Vyzbrojen sakem s eurodrobáky na krku a frázemi jako “bonne journée monsieur” nebo “bonjour dame”, “combien ça coute” a několika číslovkami, vyrážíme každý pro sichr na jinou stranu, bychom si nekonkurovali a hlavně stihli při rozbalování více lajntuchú v té nebezpečně krátké chvilce.
Přesně úderem osmé se všichni nahrnuli do haly a prodejci směli konečně vybalovat ty svoje skvosty.
Nutno bylo rychle kroužit a být u všech vybalujících současně. Zazobanějším prodejcům i kunčaftům razili s pokřikem cestu davem plebsu dva synáčkové pořadatelovi, pořezové na černých nadupaných segway.
Velké dodávky Anglánů, co se přeplavili přes La manche budou do večera narvané těžkým nábytkem, převážně dubovým, hluboko řezaným.
Vyřezávané dveře jak z Celebesu.
Neuvěřitelně starý ušmudlaný a řádně zaprášený africký trůn.
Přesně takové sbíral obdivovatel Vaška Havlů, Rainer Kreissl, a nevěda mne k tomuhle střízlivému umění řezbářů afrických vlastně navždy přikurtoval.
Postarší, taktéž trochu zaprášený manželský pár ale nechtěl slevit a zůstanou oni všichni tedy za trest v téhle zemi Žabožroutů, i když na férovku řečeno, vlastně sám šamanský trůn za to ani nemůže, o osudu svém svobodně nerozhodujíce. Měl šanci reálnou a velkou, státi se v našem údolí Nedvajzském středobodem obdivu babek kořenářek všech. A to je jich tam, v těch patnácti chaloupkách nepočítaně. Každá by si na něj určitě chtěla na chvilku dřepnout a nasát do sebe alespoň kousek umění šamanského.
Teď jim ho budu muset, z jednoho už dlouho vyhlídnutého pahejlu jabloně na mezi nad chalupou vyřezat a to vám bude fuška pořádná.
Ti co vystavují alespoň jedno křesílko nebo cheslong jsou v poho.
Rozvalí se do něho, šetříce tak křečáky své, ale do tohohle si nikdo tady usednout nedovolil.
Sedačky traktorů na barové sesle pro Toma dobré.
Jindra měl čerstvě zbastlený dvoukolák, jako rudl na převoz gumicuky přikurtovaných beden od banánů, plných contuasek s jedním, dvěma nebo se třemi bronzovými zvony a metrovým kyvadlem, ze kterých dělá doma skelety pro kaštany na Aukru. Vozejk pendloval do naší Oktávky, řady dvojkové, taktéž v Normandii za pár šušní vloni zakoupené, až se mu konečně jeden protektor svlékl z ráfku.
Takové contuasky hodně dost hlasitě odbíjely vždy podvakráte, hnedka po sobě, aby ženci na lukách stihli zastavit kosiště, narovnat páteř svoji a za nastalého ticha, to druhé odbíjení bezpečně přepočítat, skrze nastevřené okno do sednice. Zdali už čirou náhodou není čas na dlabanec a hlt vína. Ale to nesměl být cimbál bronzový nakřápnutý, jako u těch jedněch, co se nám pokoušel střelit jeden vysloužilý místní sekáč.
Odpolední přesun do Le Mans, hned vedle závodní dráhy se žlutým obrovským nápisem Dunlop. Zpestřený nesčetnými zastávkami na venkovských statcích, pro jen den tento přeměněných na „Antiquités“, a to na jediný den v měsíci, kdy se davy starožitníků, včetně nás přesouvají z jednoho tržiště na druhé. Dvě boží vlaštovky neboli pořízy s mandly ze dřeva zimostrázu na pravé štaci mi Jindřich rozmluvil a uslyší to ještě hodně dlouho.
Dva hodinářské lisy na štaci druhé jsme měli od toho dlouhovlasého prošedivělého staříka taktéž vzít.
Šel na jednu třetinu a navečer určitě nebude mít ani na lahvinku Medoc nebo Sauvignon blanc k bagetě suché.
Poučeni, zachránila zaprášená africká maska večeři staříkovi při zastávce další.
V půl šesté příjezd do hotelu Formule, který si kdysi tak pochvaloval můj fotřík Přemýk, i moje Kytka i dcerka Terka, co jí tehdy nepustili na kolotoč pod Sacré Cour a dodnes nám to vyčítá.
Minimalistické pokoje s uličkou kolem postelí tak úzkou, že se dva neprotáhnou a sprchový kout s kadibudkou v rohu, v kóji skleněné.
21. máje v 5 hod. vločky s pomeranči krájenými v mini koupelně na umyvadle.
V 7 hod. již přešlapujeme před branami tisíce trhovců.
Angláni nosí pod paží, často i po několika dvouhlavňových brokovnicích.
Drátkové laufy, patent až z Damašku dovezený, černý střelný prach, třecí vertikální jehla křesadla, vše před rokem 1890 vyrobeno a tudíž zbrojáku zatím nevyžadováno, dobře prodejných v dolině České i v horách Afganistanu.
Předovky - zadovky. S křesadlem a zápalkou.
Kohoutky viditelné a u HamerLesek už skryté, jak název jejich napovídá, bez kladívek.
Jean, tedy pardon, po našem Honzík Gabinů, ten, co o tom dost věděl, nám ještě vysvětluje, že dědova Lefaucheux - Lefoška se od jiných loveckých flint lišila hlavně náboji.
Ve dně každého byla umístěna válcovitá roznětka - zápalka, proti které byla umístěna kovová tyčinka – zápalník – jehla, kolmo k ose nábojnice, vyčnívající ze zadního okraje hlavně.
Neskrývaný kohoutek udeřil do této tyčinky shora a zapálil černý střelný prach uvnitř se nalézající.
Na rozdíl od Hamerlesky, za úderník se stydící, tudíž schovaný.
Téměř nemlich takovou vyfasoval jako prezent děda Václav od svého synáčka Pepi a ten zas od Tita, ten od delegace francouzských soudruhů. Má krapet ohořelou pažbu, neb nalezena byla za úplně zuhelnatělým trámem na půdě po tom velkym požáru Hrádecké, kde se jen zázrakem zachránila obalena nějakým nehořlavým plátnem. Tenhle historický artefakt, úspěšně utajený byl starým pytlákem před námi vnuky, jistě kdysi na křepelky dobrý.
Té si on tak považoval, že lauf její nikdá neupiloval, jako těm druhým, by se mu do holínky vešel.
Ještě jedna kebule babky v šátku, co už toho asi hodně pamatuje, z vřesovce irského, ze kterého se normálně dělají jen hlavičky čibuků.
Z jednoho takového bafal i můj děd Václav, tak jsem to dřevo hned poznal.
Taková babka nám právě chyběla v pimprlovém divadle E&T.
Motorky a motokola a nespočet tak krásně těžko identifikovatelných předmětů, jako třeba ta fortelná obří svěrka svírající dva ostré trojúhelníky dřevěnou šroubovicí.
Každý malý harant v době Napoleonově, později v době páry, i dnes E&T Vám potvrdí, že nejpevnější svěrky pro řezbáře vycházejí právě z dílen v ulici Forge Royale v Paříži.
Svěrky pro fotříky i dědy jejich, ty s jedinými třemi kovovými součástmi. Ocelovým čepem a mosaznou manžetou na konci šroubovice ze dřeva kdoulového, samomazacího.
A abych nezapomněl i ručně kovaným ocelovým háčkem táhnoucím, přejeli si to mistr řezbář, výřez pohyblivých sání pro uchycení drobnějšího obrobku. A jinak vše že dřevin lehce leštitelných mozoly a potem, tou nejlepší leštěnkou, ničím dosud nepřekonanou.
Jistě vybíraných s přihlédnutím k vlastnosti této.
Jak započnou kolem dvanácté opouštět výstavní plac poslední povozy trhovců, začnou tu kroužit supy se svými kárkami a paběrkují, co už nechtěli tahat domů ti prví.
Černá ostraha už razítek na hřbetu ruky nevyžaduje.
Vezu odtamtud také jedno takové polámané křesílko, ze dřeva jabloňového, lákavé hlavně proto, že na něm tolik práce ještě bude.
Cestou nazpět do Paříže stíhám ještě nejstarší gotickou katedrálu ve Francii zmiňovanou Kenem Follettem v thrilleru The Pillars of the Earth.
Oproti slohu románskému, nově pilíře, ne zdi nesoucí váhu klenutého stropu.
Jindra hlídá naši kořist v podhradí.
Kousek od prvého útočiště Evy Roučky, hnedka po emigraci, ve čtvrti Malakoff, jsme ještě zapadli s Irčou na kafe do dobře zaplivaného bistra, které jen kvůlivá tomu vybrala a do pozdních hodin se krásně hádáme o politice Emmanuel Jean-Michel Frédéric Macronově.
Jela kvůlivá tomu chudák hodinu přes celou Paříž, protože já vidlák z Kotěhůlek pod horami bych určitě v tomhle velkoměstě zabloudil.
Paní lokálu odvolána svým výčepním už asi z kanafasu, navrátivše se z bytu v horním štoku dolů do výčepu jen proto, aby nám připravila jedno presíčko a pak od baru nás pozorovala až do zavíračky.
Pomlouvala nás hlasitě od toho svého barového pultu: “si stejně, penzisti už nic neporučí, nic pořádného si nedají, nic z nich nekouká”. A měla holka svatosvatou pravdu. Já jí naštěstí nerozuměl, ale Irča mi to nad limonádou pěkně překládala.
A tohle vše se přihodilo na poslední předaprílovou neděli, co se každoročně probouzíme na karimatce z listí bukového, kolem ohniště pod převisem pískovcového bowderu, toho co dole uzavírá Měsíční údolí pod Kozákovem.
Kousek od skruží staré studny dobré vody.
Ruda Bouzků k tomu všemu podává kafe z té vody, uvařené na lihových kostkách pamatujících ještě hluboký socík, ke které servíruje rovnou z plechu božský svůj perník.
Na přání bylo i laté z mléka čerstvě nadojeného Mirkou.
Střelba z Jindřichova starého luku letos obohacena a zpestřena byla o Mirky atrakci, nový krátký Mongolský jezdecký luk pána Čingischána, s tětivou napínavou naopak.
Napřesrok už musíme vzít E&T.
__________________________________________________________________________________
Ahoj do Berouna, měl jsem dva úkoly, víc než tři si stejně nepamatuju:
1/ hroty a misky pro lis hodinářský. Možná by nebylo od věci vytočit redukci pro tyto, ze sady čakanů, kterých máš jistě hafo, nebo najít mustr v katalogu.
2/ konzultoval jsem potisk postříbřeného ciferníku s našim Tomem, doporučuje tisk tamponový.
Logo bude muset být ve vektorovém formátu. Ne v .jpg. Zkus najít nějakou tiskárnu v Berouně, která to umí. Já se poptám v Praze.
Pozdravuj Helenu a vyřiď, že ta olovová pizza na cestu byla boží a zachránila nám život.
Kocour Eda
Ještě jsem opomenul, můžeš mi přivézt křeslo a bednu v pondělí? Přijel bych si do Prahy.
A přijeď o hodinu dřív ať máme čas na pokec, nebo přijeď hned na snídani, budou vločky.
Jirka
Dik za info, proverim to, to jses dobrej, ze vse zjistis.
Budu se muset nad sebou zamyslet a vyletet nekdy mezi akademiky s mych oblaku.
S tim pondelim to registruju, jen nevim, zda o tolik drive. Jedu s Helenou a dobre vis, ze jsem pod pantoflem (respektive tak musim nekdy pusobit a ji se mne nekdy zzeli a pak mi ledacoc toleurje, za coz jsem ji vdecnej, ze to se mnou jeste vydrzi a naopak).
Rika se tomu francouzsky model. Pozdravuj Kvetu, kocku atd. a tesim se v pondeli. J
Nový Napoleon už si zuby brousí.
Taky nazor. Publikovany u Babise takze spatny? Mozna, nicmene odpovida mym zkusenostem a znalostem, byt omezenym.
"Taky koukám, že kampaň do eurovoleb jede v plném proudu a hnojomety začaly stříkat.“
A ted, dedku, rad...
Mate na cestu hezky tak doufam, ze auto i Vy vydrzite.
Kdy zase prijedes?
Moc rada jsem Te videla a bylo osvezujici se zase "hadat" o politice v hospode, to uz se tu nevede, je jen jeden spravnej pohled a kdo ho nema je fasoun, pochybnosti se pri budovani zarnych zitrku nenosi; totalni deja vu, na emigraci...
pusu
Ahoj Jirko, konečně jsem si to přečetl. Fakt dobře píšeš a navíc jsi i vtipnej. Helena říká, že se to u chlapů moc nevidí. I když já prý jsem někdy taky vtipnej, až moc. Asi je už na mé vtípky stará nebo unavená nebo nevím co si o tom myslet. Teď právě na mě volá, že jsem až třeskutě vtipnej jako mráz, před kterým se neschováš. Helena má mail bezinka99@seznam.cz.
Pozdravuj Květu a s pozdravem stále hledající se Jindra.