Hans Christian Andersen: Císařovy nové šaty

Velmi liboval si v nových šatech ten císař, jenž před mnohými lety žil, že by byl celou svou pokladnu za ně vyprázdnil; jen aby se okázal vždy v jiném kroji.

Nestaraje se o vojsko své, ni divadlo neb zemi, hleděl jen na to, aby měl šaty nové. Mělť pro každou hodinu zvláštní kabát, a jako se vždy může o řádném králi říci: „on se stará o svou zemi,“ tak se mohlo každého okamžiku o tomto císaři říci: „on se stará nyní o svou šatnici.“ —

Ve velkém sídelném městě jeho panoval čilý život, každého dne přicházívali cizinci; a jednoho dne přišli též dva tkadlci, oznamujíce, že mají nejkrasší látku, kterou si jen člověk mysliti může. Cizinci ti však byli dva prohnaní taškáři. Pravili, že barva a vzorek látky nejsou právě velmi hezké, celý šat však má prý tu zvláštnosť, že pro toho člověka jsou neviditelny, který buď úřad svůj špatně spravuje, nebo který jest náramně hloupým. „Toť by byly překrásné šaty,“ myslil si císař; „pakli bych si je obléknul, bylo by mi snadno poznati, kdo úřad svůj v mé říši dobře spravuje, a kdo jest hloupý a kdo moudrý; ba z té látky musím hned šat míti!“ a dal oběma taškářům mnoho peněz závdavkem, aby si mohli koupiti, čeho by potřebovali. —

Tito koupivše dva tkalcovské stavy, dělali jakoby pracovali — oni ale neměli ni toho nejmenšího na stavech. Žádali každou chvíli nejdražší hedvábí a mnoho zlata, to však nechajíce pro sebe, pracovali na oko u prázdných stavů, a to i do noci. —

„Rád bych věděl, jak daleko již jsou!“ myslil si císař, sám se ale v duchu bál, mysle na to, že může jen ten viděti šat, který úřad svůj řádně zastává a moudrým jest; domýšlel se arci, že on sám vlastně zastává výborně úřad svůj a velmi moudrým jest, chtěl ale dříve někým jiným se přesvědčiti, jak daleko již jsou šaty hotové. — Všichni lidé v městě věděli, jakou zvláštnosť ona látka má, a každý byl žádostiv zvěděti, jak špatným aneb hloupým druhý jest.

„Pošlu svého starého, věrného ministra ke tkadlcům,“ myslil si císař, „on bude moci nejlépe látku posouditi, nikdo nezastává lépe svůj úřad než on, a také nemám moudřejšího.“

Tu šel tedy starý ministr do dílny, v které oni dva taškáři seděli, zdánlivě pracujíce u stavů prázdných. —

„Bůh nás chraniž!“ myslel si ministr, velmi se divě; „nevidím ničeho!“

Toto ale zamlčel.

Oba taškáři žádali ho, aby blíže přistoupil, tázajíce se ho, jak se mu látka a barvy její líbí? Pak pořáde ukazovali na prázdné stavy, ubohý, starý ministr ale neviděl ni té nejmenší nitky, ač si mnul oči a otvíral je, seč byl. „Pro Bůh!“ myslel si: „Snad nejsem hloupý. To jsem si nemyslel, že svůj úřad špatně zastávám, o tom se nesmí nikdo dozvěděti. Nesmím to říci, že jsem ničeho neviděl.“

„Nuž, jak se vám líbí?“ tázal se jeden z taškářů.

„O, jest to vskutku velmi hezké, docela něžné!“ odpověděl starý ministr, dívaje se brejlemi svými, „tato látka — a teprve ty barvy! budu císaři vypravovati, jak se mi to líbilo.“ —

„Potěšíte nás tím velmi!“ pravili oba taškáři, udávajíce barvy a jakosť látky. Starý ministr dával dobrý pozor, aby vše tak vypravoval, jak mu domnělí tkadlci vysvětlovali. —

Na to žádali oba taškáři opět více peněz, hedvábí a zlata, čeho by prý ku tkaní měli potřebí. Všechno pak sobě nechajíce, pokračovali v zdánlivé pilné své práci dnem i nocí.

Císař neopomenul a poslal opět brzo jiného státníka k nim, aby se dozvěděl, jak to se šatem vypadne, a tomu nedařilo se lépe, jako starému ministrovi. Díval se a opět se díval, neviděl však ničeho, poněvadž kromě oněch dvou prázdných stavů zde ničeho nebylo. —

„Hloupý nejsem,“ myslel si státník, „a bylo by dosti směšné, kdybych udal sám, že nejsem schopen úřadu svého! nesmím to ale dáti na jevo!“ Tím chválil látku, kterou neviděl, vyjevuje jim stejně radosť svou nad pilnou a rychlou prací, hezkými barvami a dobře zvolenou látkou. „Ba, jest to velmi hezké,“ pravil k císaři.

Všechno v městě mluvilo o hezkém šatu císařově.

Nyní to chtěl císař sám viděti, dokavad to bylo ještě na stavu. S velkým zástupem vyvolených mužů, mezi nimiž také oni dva poctiví státníci byli, odebral se císař k prohnaným těm taškářům, pracujícím nyní, seč byli, arci jen na oko.

„Nuž, není to znamenité!“ pravili oba poctiví státníci. „Neráčilo by se Vaše Veličenství podívati na vzor a barvy?“ pak ukázali na prázdné stavy, domnívajíce se, že ostatní látku vidí.

„Jakže?“ myslel si císař, „nevidím já nic? jsem hloupý? nejsem já za císaře schopen? toť by bylo nejkrásnější, co by se mohlo státi!“ „O, ovšem, jest to vskutku překrásná látka, a zasluhuje úplné mé spokojenosti,“ pravil pak hlasitě, kývaje spokojeně hlavou a dívaje se na prázdný stav; vždyť nesměl říci, že nic nevidí. Celý dvůr, který ho následoval, díval a díval se opět, viděl ale právě tolik, co všickni ostatní, přece ale řekl jako císař: „O, to jest krása,“ radě mu, aby šaty ty především oblékl při nastávajícím průvodu. „Jest to něžné, znamenité, velebné,“ mluvil jeden více než druhý, zdánlivě velmi potěšen.

Císař dal každému z taškářů řád rytířský, aby ho směli na kabátě nositi a titul dvorného tkadlce. —

Po celou noc přede dnem, na němž se měl průvod konati, bděli taškáři, majíce více než šestnácte světel. Lid viděl, že jsou velmi pracovití a že se snažili, by dohotovili šat císařův.

Taškáři dělali, jakoby sundávali látku se stavů, stříhali ve vzduchu nůžkami, šili jehlami bez nití, až konečně zvolali: „Nyní jsou šaty dokončeny.“

Císař provázen nejvznešenějšími šlechtici, sám přišel k taškářům, vyzdvihujícím právě ruce, jako by něco v nich drželi, a pravícím: „Hleďte, zde jsou spodky, zde šat, zde plášť!“ a tak to šlo dále. „Jest to hebké jako pavučina, mohlo by se mysleti, že nemá člověk nic na sobě, ale to jest právě to zvláštní!“

„Ano,“ přisvědčovali všickni šlechticové, nevidouce však ničeho.

„Račte V. Veličenství své šaty odložiti,“ pravili taškáři, „pak Vám oblečeme šat zde před zrcadlem.

Císař odložil všechny své šaty, a taškáři jali se na oko jej oblékati, kdežto se císař před zrcadlem obracel a otáčel.

„Ejhle, jak dobře přiléhají, jak mu sluší!“ volali všickni.

„Jaký vzor! a barvy! jest to překrásný kroj.“ —

„Venku stojí nebesa, která nad V. Veličenstvem při průvodu poneseme!“ oznámil nejvyšší obřadník. —

„Hleďte, jsem hotov! nesluší mi to?“ pravil císař, obraceje se ještě před zrcadlem, jakoby na sebe pohlížel.

Komorníci, jimž bylo vlečku nésti, sáhali rukama k zemi, jakoby zdvíhali vlečku, šli a tvářili se, jakoby něco nesli, vždyť nechtěli ukázati, že ničeho nevědí. —

Tak se ubíral císař v průvodu pod hezkými nebesy, a všechen lid na ulicích stojící pravil: „Bože, jak hezké jsou šaty císařovy, jak dlouhá jeho vlečka! jak hezky přiléhá!“

Žádný nechtěl druhému dáti na srozuměnou, že ničeho nevidí, sice by ho považovali buď za úřadu jeho neschopného, neb za hloupého. — Žádné šaty císařovy neměly věčšího štěstí, než tyto. —

„Vždyť nic nemá na sobě!“ pravilo konečně jakés děcko.

„Pane Bože, slyš hlas neviňátka,“ pravil otec, a nyní to povídal jeden druhému, co bylo děcko řeklo.

„Vždyť nic nemá na sobě!“ volal konečně lid.

To dojalo císaře, neb se mu zdálo, že mluví pravdu, ale myslel si: „Nyní už musím takto průvod dokončiti.“ —

A komorníci šli, nesouce vlečku, kterou nikdo neviděl a jež zde ani nebyla.

(překlad Kober)


Dávno, velmi dávno tomu, co žil císař, jenž byl tak nesmírným milovníkem nového, nádherného šatstva, že si ho neobyčejně často objednával a všechny peníze vydával jen na to, aby byl pěkně oblečen. Staral se o své vojsko a liboval si v divadlech a v projíždkách i procházkách jen proto, aby se vždycky v nějakém novém obleku objevil. Na každou hodinu denní měl jiný oblek, a říkávalo-li se o panovníku „že je v radě“, o tomto císaři se říkávalo „že císař je v šatnici!“

V sídelním jeho městě byl život veselý; denně přicházelo a přijíždělo tam množství cizincův, a jednoho dne přibyli tam i dva taškáři, kteří se vydávali za tkalce roztrušujíce o sobě pověst, že umí tkáti tkaniny velmi krásné, jakých si kdo žádá. Pravili, že tkaniny jejich jsou netoliko barev a vzorkův neobyčejně krásných, ale že i šaty mají tu zvláštnost do sebe, že tomu člověku stávají se neviditelnými, kdo buďto co úředník není na svém místě aneb kdo hloupostí až bučí.

„I toť by byly divdivoucí šaty,“ mínil císař, „kdybych je měl na sobě, rozeznával bych hloupé lidi od chytrých, a věděl bych také, kdo v říši mé není způsobilým býti úředlníkem! Ano, ano takovou tkaninu musím sobě opatřiti!“ a dal oběma taškářům zálohou mnoho peněz, aby se bez odkladu do tkání dali. Cizinci tito postavili tedy dva tkadlcovské stavy a dělali jakoby tkali, ale na člunku nebylo ani nitky, ačkoliv si dali vydati nejtenší hedbáví a za práci závdavkem mnoho a mnoho zlata. Hedbáví prodali a peníze utržené strčili do svých kapes, avšak za stavem prázdným tkali ustavičně až pozdě do noci.

„I rád bych věděl,“ pravil k sobě císař, „kolik loket již utkáno!“ než pomysliv na to, že jen hlupák aneb úředník k svému úřadu nespůsobilý, co utkáno, viděti může, nechtěl se sám o tom přesvědčiti a umínil si, že vyšle k tkalcům dříve někoho jiného, než by se sám k nim podíval, jak tkají. Celé město vědělo, jaké podivné vlastnosti má tkanina tato, a každý chtěl zvědět jak jeho soused hloupý aneb nespůsobilý a špatný jest.

„I pošlu svého starého a poctivého ministra ke tkalcům,“ pravil k sobě císař, „ten nejlépe jejich tkaninu posoudí, jest muž rozumný a neznám nikoho, kdož by úřad svůj lépe vykonával!“

Šel tedy poctivý starý ministr do světnice, kdež oba taškáři za stavem sedíce, tkali. „Bůhpomozi!“ pravil k sobě ministr oči si protíraje: „vždyť ničeho nevidím!“ ale nikomu nic o tom nepovídal. Oba taškáři žádali ho, aby blíže přistoupiti ráčil k stavu, a tázali se ho, je-li vzorek hezký a jsou-li barvy pěkné, ukazujíce jemu prázdný stav. Ubohý, starý ministr protíral si ještě silněji oči, upíral zrak na stav, ale nic neviděl, neboť na stavu nebylo ani nitky. „Pane na nebesích!“ .myslil sobě, „snad nejsem hlupákem? To bych si byl nepomyslil, ale musím o tom mlčeti. Anebo byl bych snad nespůsobilý k svému úřadu? Nikoliv. Nepovím, že jsem ničeho neuviděl.“

„Nuže pane, nic nemluvíte?“ ozval se jeden z těchto tkalcův.

„O, toť podivuhodná, velmi pěkná tkanina!“ odpověděl stařičký ministr dívaje se brýlemi svými na stav. „Krásný vzorek, krásné barvy! Těší mne velice, že podám zprávu císaři, jak nesmírně se mně tkanina líbí!“

„Těší nás také,“ pravili oba taškáři udávajíce jména barev a popisujíce vzácný vzorek velmi výmluvně. Starý ministr dával pozor, aby totéž císaři vypravovati mohl, což také učinil.

Po této návštěvě žádali taškáři ještě více peněz, mnohem větší množství hedbáví a zlata, předstírajíce že toho všeho k jich dílu zapotřebí. Co dostali, strčili do svých kapes a nekoupivše ani nitky ku tkaní, tkali na prázdných stavech dále.

Císař vyslal k nim za nějaký den jiného poctivého úředníka, aby uviděl, jak dalece dílo pokročilo, a jsou-li s ním již hotovi. Vyslaný úředník pochodil tak, jako starý ministr; díval se, díval, ale na prázdném stavě ničeho spatřiti nemohl, protože na něm ani nitky nebylo.

„Je-li pak to krásná tkanina?“ tázali se oba taškáři ukazujíce a vysvětlujíce krásu vzorku, kterého tam nebylo.

„Hlupákem nejsem,“ myslil sobě poctivý císařský služebník, „tedy můj úřad nehodí se pro mně, vlastně já do úřadu svého! Byla by to podivná švanda, ale budu o tom mlčeti!“ I vychvaloval dílo, kteréhož neviděl a radostně je ujišťoval, jak krásná je tkanina, jak krásná je barva a jak překrásný vzorek. A zrovna tak vypravoval císaři.

Celé město mluvilo o krásném díle, a císař sám chtěl je spatřiti, dokud tkanina je na stavě. Vyšel tedy v průvodu mnohých výtečných mužův, mezi nimiž byli i oba poctiví staří úředníci, do dílny k oběma prohnaným taškářům, kteří za prázdným stavem neunavně tkali.

„Není-li to znamenité dílo?“ ohlašovali se oba poctiví úředníci. „Vaše Císařská Milost račiž jen pohlednouti na vzorek a barvy!“ A domnívajíce se, že ostatní tkaninu vidí ukazovali prstem na prázdný stav.

„Jakže!“ myslil si císař, „vždyť nic nevidím! Toť věc hrozná! Či jsem hlupák, neschopný býti císařem? Nic hroznějšího nemohlo by mne potkati.“ „O, krása! krása!“ pravil císař, „já projevuji tomu dílu svou úplnou spokojenost,“ kývaje hlavou a dívaje se na prázdný stav.

Nechtěl říci, že ničeho neviděl. Všickni, co v průvodu císařském byli, dívali se, dívali, až oči vyvalovali, ale ničeho neviděli; nicméně ohlašovali se po císaři: „0 krása! krása!“ a pronášeli svou radu v ten smysl, aby císař oblekl se v nové, nádherné šaty z této tkaniny k velikému nejprvé příštímu průvodu. „Jaká to znamenitost! Jaká to krása a nádhera!“ ozývalo se ze všech úst, a každý jevil nad takovým dílem svou spokojenost. Císař pak jednomu i druhému taškáři udělil řád s křížem záslužným a jmenoval jej svým císařským dvorským nejvyšším tkalcem.

Den před slavným průvodem byli oba taškáři až do druhého rána při svém díle a měli rozžhato sto svící voskových. Měli plné ruce práce, aby nové šaty císařovy byly hotovy. Dělali, jakoby tkaninu se stavu stáčeli ve stůčku, tu zase roztahovali, velikými nůžkami stříhali, šili a konečně zvolali: „Buď Bohu chvála! Šaty jsou hotovy!“

Císař provázen od nejvznešenějšího panstva přišel do dílny obou taškářů, a tito zvedajíce ruce do výšky, jakoby nimi něco drželi, volali: „Ejhle! Toť jsou spodky! Tu je kabát, tu je plášť!“ a tak to šlo dále. „Šaty lehké jako pavučiny! Člověk se domnívá, že nemá nic na těle, ale toť právě ta největší znamenitost!“

„Opravdu!“ přisvědčovalo veškeré panstvo, ale nikdo z nich ani nitky neviděl.

„Vaše Císařská Milost! Račtež se dáti svléknouti,“ pravili oba taškáři, „abychom Vaši Milost před velikým zrcadlem v nové šaty oblekli.“

Císař se svlekl ze všeho, a taškáři postavili jej před veliké zrcadlo a dělali, jako by mu oblekali šat po šatě, a císař obracel a otáčel se před zrcadlem.

„Aj, aj! Jak krásně přilehají! Jak utěšeně sluší!“ volali všickni vespolek. „Jaký to vzor! Jaká krása barev! Překrásný to oblek!“

„Venku již čekají s baldachynem,“ pravil nejvyšší císařský obřadník.

„Jsem hotov!“ řekl na to císař. „Ale rcete, sluší mně tento oblek?“ a otočil se ještě jednou před zrcadlem, jako by jej se všech stran viděti chtěl.

Komorníci, majíce nésti vlečku, sáhali k zemi, jakoby ji od země zvednouti chtěli a šli s pozdviženýma rukama, jakoby vlečku nesli, ale nechtěli nikomu vyzraditi, že nic nevidí, že nic nenesou.

Takto kráčel císař pod baldachynem v průvodu slavném, a po ulicích a z oken bylo slyšeti volání: „Hvězdy na nebesích! Jak divukrásné jsou císařovy nové šaty! Jaký to nádherný plášť se skvostnou vlečkou! Jak šaty nevyrovnaně k tělu přiléhají!“ Nikdo nechtěl od sebe dáti znamení, že ničeho nevidí, aby nebyl pokládán za hlupáka aneb za osobu k úřadu nespůsobilou. Takového štěstí nedostalo se posud žádnému z oblekův císařových.

„Ale vždyť nemá nic na sobě!“ ozvalo se jakési dítko.

„Bože na nebesích! Slyšíte, co nevinnost dětská praví?!“ pravil otec dítěte, a jeden druhému povídal co dítě řeklo.

„Ale vždyť nemá nic na sobě!“ volal konečně celý zástup. Císaře to velice mrzelo, protože to byla skutečná pravda, o níž on až posud pochyboval; ale pomyslil sobě: „Nyní v postavě té průvod dokončiti musím!“

A komorníci šli za ním a dělali, jakoby od pláště nesli skvostnou vlečku, a nebylo tam ani vlečky, ani pláště!

(v překladu Bedřicha Pešky, Josefa Mikuláše Boleslavského)