Milá má vnoučátka, to vyprávím zatím jen vám dvěma E&T. Tak se pěkně posaďte a poslouchejte.

    Těsně po Sametové revoluci, kterou právě v těchto dnech zachraňujete, jsme s vaší mámou Terkou, tehdy asi devítiletou a jejím mladším bráchou, vaším strejdou Jejdou, s mým brachusem Mídou a jeho dcerkou Janičkou vyrazili někam sem, s naším fungl novým, ještě blejskavým kombíkem, modrou Mazdou a bráchovo červeným Oltcitem, klonem francouzského Citroenu, z rumunského kraje Oltenia. Víceméně symbolicky jsme hodlali pokořit tenhle vrchol. Pamatuji se jen, že lilo jako z konve. My se vyškrábali s cepíny z CCCP s topůrky z pravého titanu, přilbami z Metrostavu a kovanými starými mačkami Dachstein až na nějakou louku plnou kvítí. V dáli nad ní se tyčil bílý dvojvrchol Dachsteinu. Nikde ani noha. Závistivě jsme kukrem koukali, zda tam nezahlédneme nějaké postavičky, co tam prý vyjedou z druhé strany lanovkou, skoro až na vrchol. A pak se šlo zasejc dolů k jezeru. Spali jsme, jako obvykle v nějakém krmelci.

    A ještě pro jistotu, zeleně píšící je můj spolupísmák ale to poznáte podle stylu sami. 

    Tady to znám, tady už jsem byla, řekla by babička Naďa. Naposledy jsme tady byli s dětmi před více než deseti lety, možná více.
    Odjíždíme s Rockyclubem a Jirkou Dudkou opět na expedici z Florence, asi nebudeme nejstarší. Nicméně pro některé mladší členy expedice jsme asi z celofánu. Nemáme cepíny ani feratové sedáky. Jirka je vybaven letními sandály. Dost mě to překvapuje, protože vždy jsem to já, kterému něco chybí. Inu časy se mění.

    Už jeedeemee!!!

    Na začátku dnešní výpravy, na Florenci jen jeden Kamil a při návratu celý bus Kamilů, katalyzátorů odéru v ponorkách nezřídka se vyskytujícího. Čteme s Kytkou na střídačku Pražské jaro od Simona Mawera. Jede s námi Pavel Vácha, co měl otce, profesora v disentu. Machr on je na výškové práce, arboristiku a střechy, protože jej na žádnou školu pro tátovo prohřešky nevzali ... Ledové jeskyně v Rumunsku, ve kterých jsme se poprvé potkaly, prý už roztály, propadly se, nic se nevrátí. Věřte ani náš Ararat už není, co býval. Zasní se a vypráví o čtyřech patrech horolezeckého vercajku v Paříži, co ho ještě za hlubokého totáče dokonale frustrovaly. V kapse žmoulajíce pár frantíků. Stejně jako dnes ty zatracený drony. Majitel sedí dole v teple v obejváku u tabletu a buzeruje. Že mi jako chybí kus tmelu ve spáře vpravo za komínem.
    Ještě jedna boží vánočka a doplnění zásob v Penny na kraji Českých Budějovic. A to nám oběma tenhle obchoďák, nevím vlastně proč, nikdy k serdci moc nepřirost ale nutno přiznat, tahle vánočka je prostě k sežrání. Nezbytno asi tuhle nelibost přehodnotit.

    Kolem třetí hodiny odpolední dorážíme do kempu, Camp Dachstein Am See u Obertraunu. 20. června Rakušané světí svátek Božího těla, je zavřeno.

    Stan u Obertraun a varhaní koncert, co se vznáší v podvečerní mlze nad jezerem.
    Ráno lanovou dráhou zum gipfel Krippenstein naštosováni mezi orange Juice a dalšími přepravkami plnými delikates. Dál do mlhy směr Simony hütte. Pak už jen slunečno. Den následný objedeme a zaútočíme na Dachstein pro změnu od západu od Ramsau. Gletscherbahnem pod vrchol. To je ten, co jsme domorodcům záviděli před těmi skoro třiceti lety, co jsem vám o něm vyprávěl na začátku.
    Tak ty památeční Teva sandály, co už prošuopány o řádný kus světa, dosloužily zrovna tady. Jako na potvoru právě na tomhle sněhu firnovém, měly pravda už odslouženo svých dobrých 12 zim. Dál proto jen tak naboso ve stopách maček, Ema i BOGO by to taky dali, ale to bych těm mlaďochům v přilbicích, ve zbroji rytířské, řinčící mačkami a cepíny, namísto halaparten, udělat nemohl. Tak tedy jen na Gjaidstein a Dachsteinwarte na cappuccino a gulaschsuppe mit brod u Pákistánce. “Mohu vašnostům donést dvě lžíce?”
    A poslední den dobře zašpérovanou strmě klikatící se vlásenkou furt nahoru kolem vodopádu nad Hallstatt. Na odpočívacím šutru před štolou Františka Josefa I. Kytku ofoukne solný luft, a rázem vám omládne o dobrých 10 dní. Zašpérovanou cestou proto, aby chudáci Rakušáci něco málo trhli na lanovce taktéž kaštany, převážně šikmooké, nahoru do solných dolů plných neolitických vykopávek vezoucí a vedoucí.
    Doma zatím musí E&T za nás na Letenskou pláň manifestovat za odvolání Babiše, neb to nestíháme a mohlo by se taky stát, že se už sem, na západ nikdy nepodívají a to by bylo sakra škoda. Ovčáčkovi, nohsledovy pana prezidenta, na twitterový účet brojící proti tomuhle shromáždění Milionu chvilek pro demokracii odpovídá vtipný přispěvatel převlečený za hospodyňku, hovězí musíš dlouho povařit, a on je vám vzteky bílý. A nepozorovaně jej mění v lifestyle blog.

    „Stávkovat, manifestovat? Vždyť to je v Čechách zakázáno.“

    V pátek vyrážíme lanovkou směr Krippenstein, poháněni neúnavným Kamilem. V autobuse na dotaz, zda jsme všichni se mě zeptá, "jsi tadýý". Začíná mě mrkat oko. Jinak výstup je takový choďák. Jirka přechází sněhová pole jako Kristus. Lanovka na Krippenstein je pro seniory za 29 éček a děti zdarma. Ledovou a mamutí jeskyni jsme si nechali, až tu budeme s dětmi, tedy s E&T. Stejně jsme tady nechali tak trochu menší pytel. Z parkoviště pod lanovkou jedeme zpátky do Obertaunu stezkou pro bikery. Večer prší. Kemp je docela pitoreskní, stejně jako jeho majitel a krásná dcera v recepci. Sedíme pod stříškou a deštníkem a čteme Pražské jaro od Mawera.
    Sobota. Výlet na Dachstein. Někteří členové výpravy absolvovali večerní nácvik navlékání maček a jak se chovat na ledovci. Ráno vstáváme brzy, v 6:00. Jedeme asi hodinu k lanovce pod Dachstein. Lanovka EU 37, skupinová. Počasí je trochu nevlídné. Jirka odmítá jít se mnou na visutý most a naboso do ledovcové jeskyně. Ledová jeskyně s ledovou Eiffelovkou a dalšími pamětihodnostmi všelijak osvětlenými se bude určitě E&T líbit. Jirka se ohřívá v restauraci u lanovky, chodidla pod sebou na turka. Nakonec vyrážíme na Dachsteinwarte, což je úplně fungl nová hospoda, přezdívaná u Pákistánce. Odtud famózní pohled do hloubky 800 m. Výborná gulášová polévka s klobásou. Jedna porce jak na nedělní oběd v Nedvajzu. Dvě nabízené lžíce, se skromností sobě vlastní, odmítáme. Protože jsme nedovybaveni, jdeme zdolat jen Gjaidstein, s dvěma vrcholy. Horší se počasí. Rozdělíme se o chléb s našimi černými přáteli, černí ptáci se žlutými zobáky a rozloučíme se i s Dachsteinem. Na sněhu u lanovky se klouzají muslimské děti. Jirka po sněhových pláních běhá v sandálech na boso. Odměnou je mu, kromě polévky s celestinskými nudlemi i suchý pár ponožek, co si prozíravě před výstupem sundal a uschoval do kapsy.
    V expedici jsme potkali naše spolucestovatele z Araratu. Jirka si povzdechne, že nějak nezapadl. Opravdu do večerní diskuze o vaření piva a pálení kořalky není vědomostně připraven.
    V neděli prohlížíme Hallstatt s krásnou vyhlídkou a půvabnými uličkami.
    Od výletu jsem si moc neslibovala, ale nakonec jsme lehce v euforii i z demonstrace, 23.6., kde nás zastoupili naši blízcí. Pán, ročník 40, který sice Babiše nemusí, ale holt ty penze, se nemohl kvůli původu téměř dostat ani na kuchaře. Vařil v Obecním domě. Sebou měl prkénko a s estetikou stoloval. Na rozloučenou mě políbil ruku. Holt stará škola.