Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava, Petr Horký: Sloni žijí do sta let

str. 121

Já jsem byl takový ten kytičkář. Ne botanik, to ne, ale když jsem byl v primě, dostal se mi do ruky nádherný herbář, a já jsem se začal zajímat o kytičky. Celé se to stalo proto, že jsem měl krásnou učitelku a tím se pro mne v budoucím životě mnoho změnilo. Dva roky jsem k ní chodil, jmenovala se Marie Moravcová - to jméno si dodnes moc dobře pamatuju. Byla mladá a krásná a já tehdy prožíval první zamilovanost kluka, který jednou či dvakrát týdně může vysedávat proti takovému líbeznému stvoření. Na její kondice jsem chodil strašně rád, zbožňoval jsem ji, miloval. Samozřejmě, že se to ode mne nemohla dovědět, ale dost možná, že jako žena to u takového kluka vycítila. Moc jsem se na jejích hodinách snažil, aby mne mohla pochválit, však víte, jak taková zasloužená pochvala potěší.
A její bratr měl ten nádherný herbář. Za to, že jsem měl pořád jedničky - nejdřív z němčiny a potom z angličtiny, tak mi ten herbář věnovala. To byla vlastně klíčová situace, která člověka ovlivní na dlouhá léta a možná na celý život. Neustále jsem herbář doplňoval, šmejdil jsem po loukách a lesích, v klíči pro určování rostlin jsem pátral po názvech a kytičky lisoval, jak to má být. Někdy, když jsou třeba květy či lodyhy silnější, musí se rozříznout, šťáva vylisovat, aby exemplář byl trvalý. Dokonce jsem ze špejlí a nití pracně vyrobil jakousi sušárnič-ku, do jednotlivých pater jsem zasouval obálky s pijáky a krasopisně sběrům přiděloval latinské názvy. V té sběratelské posedlosti jsem se jednou dopustil první krádeže. Na přírodopis jsme měli pana profesora Vězeňského. Za okny v přízemí gymnázia vystavoval ve sklenicích to, co na výletech posbíral. A já tam jednou objevil rostliny, po kterých jsem marně pátral. V sobotu odpoledne, kdy už byla škola prázdná, jsem se vypravil na lup a pár těch kvítek odnesl. Určitě jsem se tehdy rozhlížel na všechny strany, aby mě pan školník neviděl. Jako ve správné detektivce. To už jsme přece, všichni kluci, hltali tomsharkov-ky, cliftonky a buffalobillky...
A teď se konečně dostáváme na Cejlon roku 1961, do Pérádenije. Jirka Hanzelka, který ty zkušenosti neměl, tady původně nechtěl trávit dlouhý čas. Musel jsem ho přesvědčit, že máme příležitost, jakou už nebudeme mít nikde jinde. Protože Pérádenija, to byla, a jak jsem se přesvědčil, tak stále je, snad nejlépe vedená botanická zahrada na světě. Kromě jiného je to dáno tím, ze ma nádherné klimatické prostředí. Slunce, voda, slunce, voda a pořád dokola. Dopoledne dve hodiny leje nebo je vlhko a hned do toho pere tropické slunko. Díky tomu jsou tam druhy, které nemohou být v přirozeném prostředí, mimo skleníky, nikde jinde na světě.
Nakonec jsme v Pérádeniji strávili celý týden. Každé ráno jsem se těšil na nové objevy, jak jsme systematicky pročesávali jeden segment zahrady za druhým. Nacvakali jsme tam stovky fotografií, natočili metry a metry filmu.
Zlatý hřeb byl okamžik, kdy jsme našli nádherný strom, který má takové, řekl bych, ploutvovité zakončení v zemi. Jakési stabilizační desky do výše dvou tří metrů, stejnoměrně tlusté, vlastně tenké, některé tak tenké, že zvoní na poklep. Dokonalé tabulové samorosty, však jsme později na cejlonském venkově vídali buvolí káry s masivními koly - stačí popadnout pilu, takový vzpěrný kořen vyříznout, pěkně zaokrouhlit a uprostřed nasadit na nápravu.
Ten strom už samotným svým tvarem předznamenává jakousi věčnost. Při sebevětších vichřicích a bouřích je nevyvratitelný, je ne-zlomný, odolává všemu. Canarium commune se jmenuje a je to mandlovník, který sem někdy na začátku devatenáctého století přivezli z Jávy, z jižní Jávy. Ale pozor, nemá nic společného s mandloněmi, jak je známe třeba z Andalusie.
Ten, kdo tenkrát tuto část zahrady zakládal, zasadil celou alej do velkeho oblouku. Myslím, že ta exotičnost tvarů nás tehdy vedla k tomu, ze jsme všechno důkladně nafotili a nafilmovali. Řekl jsem te rát: „Jirko, to si říká o dokumentaci, tady je vidět zakotvenost, neměnnost celé země." V kořenech jednoho mandlovníku jsme se na památku navzájem vyfotili: na jednom snímku sedím mezi těmi obrovitými ploutvemi, v rukou belplasku s dvěma objektivy.
Pérádenija přímo vybízela k pořizování stereoskopických záběrů, později z nich vznikl celý soubor. Stereokotouče se dobře prodávaly, velký zájem o ně měly školy.
Střih: třicet devět let uteklo jako voda. A teď ten okamžik, kdy jsme devátého března roku 2000 přesně tentýž strom našli. Podle fotek, které jsem vytáhl z archivu a vezli jsme je s sebou. Už když jsme jich pár ukázali před vjezdovou bránou průvodci návštěvníků, seběhl se kolem nás shluk místních a užasle nám je tahali z rukou.
„Tohle je Henry Perera!" zajásal náš průvodce, „to byl můj učitel, dožil se devadesátky. Já jsem Udahagédara Katugastota Jamis."
„Uda znamená nahoře, že? A co zbytek vašeho jména?"
A tak jsme se dověděli, že návštěvníky po exotické zahradě vodí Důmnakopci Skupinavelkýchstromů Džamis.
„Ale je mi teprve čtyřiasedmdesát," zasmál se, když spatřil naše poznámkové bloky. „U Henryho Perery jsem začínal, teď už jsem tady čtyřicet let. Pojďte, zavedu vás k té aleji..."
Najednou jsem si uvědomil, že po devětatřiceti letech sedím přesně na stejném místě. Že ten strom se nezměnil. Teprve když jsem se vrátil domů a měl vyvolané fotografie, porovnával jsem ty dva snímky, černobílý a barevný. Zjistil jsem, že okraje jednoho z kořenů té obrovské ploutve se trochu změnily. Že na něm přibyly jakési hr-bolky, které rostou ze země dál, jak celý ten strom pluje časem.
Teď jsem znovu seděl v jeho kořenech a říkal si panebože, tak co je lidský život? To je opravdu jenom hvězda létavice, která se mihne ve zlomku vteřiny. Když si představíte, jak vůbec vznikl život na celé naší planetě, kdy jsme vylezli z vody jako prvoci, jako bakterie.
A co jsme víc? Za ty miliony a miliardy let přečkala Pangea drift celých světadílů, kus Gondwany se odtrhl od Austrálie a podsunul se pod indický subkontinent, kus Afriky se odstěhoval na jih Ameriky.
Do toho ničivé dopady meteoritů, požáry a zemětřesení — a modrá planeta a její příroda tu pořád je a bude. A my?
K tomu si můžete přidat i Darwina a celou jeho evoluční teorii, kterou pořád lidé, kteří si představují nějakého božského Stvořitele, nechtějí připustit. Já vím, i ten mandlovník jednou zmizí, i on jednou nebude, ale rozhodně přečká hezkých pár generací nás, drobounkých mikrobů v té veliké souvislosti přírody. Došlo mi, že lidský život je prostě k tomu, aby ho člověk žil naplno. Aby ho nepsal jako školní úlohu nanečisto.
A tam, když jsem si to v jedné vteřině dokázal sesumírovat, tam to na mě padlo. Petr s Mirkem mě zastihli, jak mi vyhrkly slzy. To jsou situace, kdy je chlap naměkko. Málokdy jsem podlehl emocím, ale tam jsem se neubránil. Prostě to muselo přijít a nestydím se ani na chviličku. Všiml jsem si, jak Petr vypnul kameru, ale i kdyby to natáčel, řekl bych mu, klidně to pusťte, není důvod to tajit, blokovat, cenzurovat.
Když se teď zamyslím s odstupem několika měsíců, ten mandlovník zase povyrostl, možná mu přibylo pár desetin milimetru toho zprohý-baného hrbečku na jedné z mnoha ploutví. Na důkaz toho, že tady žijeme jako vypůjčení. Vynoříme se z lůna maminky a než se nadějeme, jsme na Konečné. Pár hvězdných okamžiků - a je po všem.