Vůně benzínu, ale toho bez pudru Werichova.

 

 

Papírový kufr na malířské potřeby plný angličáků

 

Epizoda prvá - Daevo Racer od Sajdíka slavnostně zaparkovaného v Biskupcovce s děravou nádrží nad kanálem, plným supru 95 kam tento čerstvě načepován dole pod hotelem Vítkov, až po čáru nitkové prasklinky všechen zmizel, neb tato neúspěšně zalátána medvědím hovnem byla.

 

Epizoda druhá - škoďárna.

K jedenadvacetinám dostal Tom od zbytku famílie klíčky od vozu, který si zasloužil přízvisko funglovka, tehdá před lety sedmatřiceti a v čase Tomášova početí měl nakroucenu dobrou stovku tisícovek kilásků.

Tomovy rozzářené oči pohasly, když mrcha ta nenaskočila už při prvé předváděcí jízdě s Nosálem na sedadle smrti.

Bývalý majitel, Sajdova autodílna si veterána Š120 vytunila a vypiplala a Thatcherovka ji nafládrovala podkladovkou barvy velbloudího lejna. V hierarchii Sajdíkových vozů stála hodně vysoko dík tažné kouli, kterážto vlastností svojí, přibližovat v lesích Prášilských co se dalo, a nezřídka se využívalo.

Střídmý motor nežeroucí na svůj kmetský věk oleje motorového, tlačil trochu prokvetlou karosérii až devadesátkou po rovině, při kteréžto šílené rychlost započínal nebezpečně plovat a těžko bylo ho udržet v pravém jízdním pruhu.

Prvou zimu, stojíce pro jistotu na nejvyšším pahorku naší čtvrti byl zlovolně odtažen nenasytnými policisty Žižkovskými, kteří nehodlali pochopit jeho zanedbatelný startovací handicap.

Jako na potvoru Tom v inkriminované době finišoval k maturitě a tak se parkovné u odtahovky vyšplhalo na nehorázný trojnásobek ceny kupní.

Pro likvidaci tohoto rodinného klenotu i černé můry, která nad námi všemi visela jak meč Damoklův a téměř nás přivedla do Charlese Dickensova vězení dlužníků, byl zvolen krásný slunný den a přilehlá noc na sklonku léta následujícího. Dalibor automobilista chtěl ukázat, jak jejich starý vůz chytne po téměř roce nečinnosti na prvé otočení klíčku. Roztlačit nás pomohl u kolejního okna lelkující student. Vyděračská Kampelička, těsně před svým krachem stačila vybrati pojistné na celý následný čtvrtrok, což též daleko převyšovalo jeho hodnotu a dala definitivní hřebík do rakve mé karty kreditní. Cestou k benzínce z jeho dočasného útočiště před studentskými kolejemi, hnedka na prvé křižovatce, rachot, jako když se poroučí vejfuk. V okamžiku za námi štrůdl až ke kolejím odkud jsme vyrazili. Naštěstí jen nezajištěná, špatně ukradená rezerva pod přední haubnou a pak už jen pohodová cesta bez zpětných zrcátek, známky dálniční, papírů, brzdových světel klikatými zákrutami staré mladoboleslavské, mimo dálnici a všetečnými policajty okořeněná je trochou adrenalinu z absence funkčního startéru. Na roztlačení pochrupoval na předním sedadle jen Toník.

Krchov jsme jí vybrali krásný, na nepoužívané naší lesní cestě nad chalupou v Nedvajzu, s výhledem na čerstvě opravený komín. Možná ji tam chudinku zastihnete ještě dnes. Do měsíce ji ale kdosi znárodnil a dodnes ji policie hledá.

 

Epizoda třetí.

Zlatým hřebem dozajista byla stříbrná Mazda Miata u Lhotků v SF, jak vystřižená ze staronového židovského fóru. Obchody nejdou, jím plesnivé sýry, piji staré víno a jezdím v autě bez střechy.

 

A ještě několik našich samohybů z doby dřevní.

 

Nedávno objeven prvý automobil Nadi a Pepi.

Laurinka strýce Karla. Prvý předválečný vehikl na rozvoz čuníků v Plzni. Shořel na malou hromádku šrotu, neb krom motoru celý ze dřeva sestrojen byl. Toho Viléma Karla co vedle chajdy u potoka rozmazloval Přemysla jezdeckým koněm, francouzským závodním bicyklem s první přehazovačkou na Letné a prudce nadčasově elegantním Wartburgem barvy slonoviny od soudruhů z NDR. Nestačil však svého, po zásluze nemístně protěžovaného synovce naučit umění,“ jak z peněz dělat peníze“, kteréžto tak dobře znal. Ale možná to za komoušů už nešlo. A tak jsme zůstali chudí statky hmotnými.

Jako testovací kopec pro všechny ty jeho životní automobilové lásky sloužil tátovy Ejpovičák. Počínaje tímhle bílým Warťasem nadčasově krásně oblých tvarů. Modrou oktávkou, pomuchlanou v Pešti cestou do Šibeniku. Dalším hranatějším wartburgem a posledním zeleným žigulíkem, který chtěl vrátit hnedka, jak vyjel na kočičí hlavy tehdá ještě Moskevské třídy. Zatěžkávací zkouška, test síly koňského spřežení pod kapotou, začínal přesnou šedesátkou u úpatí kopce, tedy přesněji u značky konec obce Ejpovice a končil na temeni Ejpovičáku u té odbočky ke kaolinovým jámám Na Šlemovně, kam jsme vyráželi těžit matroš pro naše keramické experimenty. Když tam nahoře byla taky šedesátka tak bylo vše O.K.

Fotřík u benzínky Na Hrádecké s vypůjčenou kývačkou. Motocykl zapůjčený, na jaře 1951 z autoškoly ve Strašicích, zaparkovaný před benzínkou FEXIM z Kralup Na Hrádecké. Prvá jízda Přemyslova domů za jeho Naděnkou. A od té doby vždy když jemu docházel benzín, zrychloval, aby stačil ještě dojet. A ještě starší jeho fotena na Letné.

Motorky nejsou tak zastoupeny ale nějaké by se našly. Brácha pradědy Honzy, Eman proháněl Indiána.

Prvá facha v Horšovském Týnu. Pytle pšenice i ve snu zavazovali spící ruce naše rutinní smyčkou, přes špičku boty, nahazovali na rudl. V násypce se střídali u lanové radlice primitivního  navijákového bagru. Na střídačku spali na složených pylech pod trámovím nahoře u stropu, než přijela další V3Ska, zvážená řádně před stodolou. Hořák naftové sušičky zvané „Ruska“ hučel a krásně uspával po celou noc. To vše s menšími absencemi ve složení, Had, Sťopík, Pedro Barcalů, Jára Slípků, Reezzees, jeho mladší brácha Ivan a Já po čtyři roky následující, nežli jsme se rozprchli na různé vejšky. Tamtéž jsme tehdá přičichli k vůni benzínu a nafty. Čtyři dny po bratrském nájezdu tanků velkého bratra nás odvážel stařičký autobus s protáhlým čumákem k Horšovskému Týnu. Noční loupež traktoru Zetor pro transfer do nedaleké knajpy skončila překvapivě nečekaným vyschnutím nádrže jeho. Po rovince silnice na Milíčov to ještě ve čtyřech jakštakš šlo utlačit ale do kopce šestero rukou, neb dvě museli kroutit volantem, nestačilo. Reezzes doběhl pro pomoc na ubytovnu a ve dvě už stál Zetor před statkem jakoby nic a my zalamovali na kavalcích. V šest se šlo do fachy. Následný den jsme si vypůjčili jednoručkovu dvěstěpadesátku na výpravu do Horšovského Týna do kulturáku na film o princezně se zlatou hvězdou na čele. Ta Jawa, ne princezna ale záhy něžně položena byla do pangejtu, neb ten bastl s oběma rukama zdravejma ukočírovat nešlo. Slíprs téměř každonočně utíkal do nedaleké Borové a když se do těch krajů po třiačtyřiceti letech navrátil, obezřetně se rozhlížel, zda z nějakého přivřeného okna zvědavě nevykukuje nějaká povědomá tvářička vnoučete.

Fiat 600  podepřen špalkem na Hrádecké při provařování spodku autogenem.

 

Rumunsko v údolí štol rudy uranové. Oprava Mírovo Škodovky autogenem ... kyslíková bomba a acetylén z karbidky. Voda kape do pixly od Lunchmeatu. Svářecí drát vypleten z pletiva v plotu chránícího černé vepříky před námi cizinci ...


Roku dvoutisícího šestnáctého přibyly další vozy našeho nejmladšího Tomáše.
To vše se přihodilo dvě stovky zim potom, co Josífek Božíků, tam od nás, rozhýbal v Královské oboře svůj prvý parní samohyb a hnedka jej ve vzteku rozmlátil na cimprcampr neb mu nějaký obejda stopil kasičku se vším vstupným, ze kterého měl zacálovat ten svůj vynález.