Terčin deník přebásněn dědečkem Přemyslem
Srí Lanka
Tento začáteční text je převzat z Encyklopedie UNIVERSUM 5
Dříve byla užívána zkratka CL pro Srílanská demokratická socialistická republika
Rozloha 65 610 km2
17,5 mil. obyvatel
Členství OSN, CW
Ostrovní stát Srí Lanka u jižního pobřeží Indie je po změně ústavy v r. 1978 republikou v čele s prezidentem v rámci Britského společenství. Až do vyhlášení republiky r. 1972 byla Srí Lanka pod jménem Cejlon nezávislou monarchií, do r. 1948 britskou korunní kolonií.
Praobyvateli Cejlonu byli Veddové, kterých dnes žijí asi 2000. Asi v 6. stol. př. Kr. ostrov osídlili severoindičtí přistěhovalci (Sinhálci), kteří postupně vybudovali hospodářsky a kulturně vyspělé království s hlavním městem Anurádhapura. Za vlády Dévánampija Tissa ve 3. stol. př. Kr. šířili indičtí misionáři na Cejlonu buddhismus. Jihoindičtí Tamilové vtrhli na ostrov v 1. stol. př. Kr., byli však vytlačeni. Ti, kteří se zde rozhodli zůstat, museli respektovat vládu sinhálských králů. Od 9. stol. n. l, se vpády Tamilů opakovaly, až od 11. stol. ovládli Tamilové celou severní polovinu ostrova. R. 1415 sjednotil Parakkamabuhu VI. celý Cejlon. R. 1410 zajala čínská výprava sinhálského krále Vira Alakešvara a deportovala ho do Číny. Po Parakkamabuhově smrti se r. 1467 Cejlon rozpadl na malé státy. R. 1505 začalo příchodem Portugalců období kolonizace. R. 1656 vyhnali Portugalce Holanďané, které r. 1796 vystřídali Britové. R. 1948 získal Cejlon nezávislost. Hlavou státu se stala britská královna. Prvním ministerským předsedou se stal konzervativec Don Stephen Sénánájaka. R. 1956 se k moci dostala Jednotná lidová fronta pod vedením Solomona Bandáranájaky. V zemi se začaly uskutečňovat rozsáhlé přeměny. Byly zrušeny britské vojenské základny, došlo k zestátnění přístavních zařízení a dopravy. Cejlon navázal diplomatické styky se Sovětským svazem a Čínou.
R. 1959 byl Bandáranájake zavražděn a r. 1960 se ministerskou předsedkyní stala vdova po zavražděném Sirimavo Bandáranájaková (první žena v této funkcí na světě). R. 1965 se znovu dostal k moci prozápadně orientovaný Don Stephen Sénájáka. Ve volbách r. 1970 však zvítězila Sirimavo Bandáranájaková. R. 1972 byla na Cejlonu, který již tehdy byl republikou, vytvořena socialisticky orientovaná ústava, došlo ke změně názvu státu na Srí Lanka. Nová ústava diskriminovala tamilské obyvatelstvo. Po přesvědčivém volebním vítězství opoziční umírněně konzervativní Sjednocené národní strany r. 1977 převzal úřad ministerského předsedy Junius Richard Džajavardhana. Změna ústavy schválená parlamentem v říjnu 1977 mu umožnila, aby r. 1978 sestavil prezidentskou vládu. R. 1978 vstoupila v platnost prezidentská ústava, která zakotvila nový název státu - Srílanská demokratická socialistická republika. Situace diskriminovaných Tamilů, kteří tvoří asi 20% celkového počtu obyvatel ostrova, se nezlepšila ani po přislíbení ústavních změn. K dosud nejrozsáhlejším nepokojům došlo r. 1983 po atentátu na policisty, který spáchali tamilští extremisté. Při nepokojích mezi sinhálským a tamilským obyvatelstvem přišlo o život 362 lidí. Uvěznění Tamilové byli vražděni ve věznicích se souhlasem bezpečnostních sil. Prozápadně orientovaná vláda zakázala činnost tří levicově orientovaných stran pod záminkou účasti při nepokojích. Po vydání antiseparatistického zákona, který trestá každý pokus o vytvoření tamilského státu, byla zakázána činnost největší tamilské strany - Tamilské sjednocené osvobozenecké fronty, která do té doby měla 17 míst v parlamentu. R. 1987 se do občanské války na Srí Lance zapojila indická armáda. Od té doby byly tamilské akce namířeny proti indickým vojákům. Občanská válka na Srí Lance si vyžádala tisíce obětí. R. 1989 požádala vláda Indii o stažení vojsk ze země, neboť jejich přítomnost znesnadňovala politická jednání. Ozbrojený konflikt mezi menšinovými Tamily a Sinhálci trvá i druhé polovině 90. let. 1. května 1993 zahynul při bombovém atentátu prezident R. Premadasa. 16. srpna 1994 se konaly parlamentní volby, v nich zvítězil do té doby opoziční blok Lidové spojenectví. V prezidentských volbách 9. listopadu 1994 zvítězila dosavadní premiérka Čandrike Kumaranatungová Bandáranájaková a předsedkyní vlády jmenovala svou 77 letou matku.
Hlavní město: Colombo (615 000 obyvatel) Viz Text Srí Lanka3
Úřední řeč: sinhálština, tamilština
Náboženství: buddhistické (70%), hinduistické (14%), křesťanské
Státní zřízení: prezidentská republika
Hlava státu: Čandrike Kumaratungová Bandáranájaková
Předseda vlády: Sirimavo Bandáranájaková
Měna: srílanská rupie = 100 ce
Pokračuje deník Terky, přepsaný dost neúplně Přemyslem, který pro místní nečitelnost vynechává jen některé zbytečné ceny za vstupy a jídlo. Některé údaje o cestě nejsou v deníku podchyceny, ačkoli naši cestovatelé některá místa prokazatelně navštívili.Dokládají to např. pohlednice nebo vstupenky navštívených lokalit. V deníku není podchycena ani návštěva Sigirie, která podle pohlednice má adresu Bauddhalopga Mawatha v Colombo 7. K nejasnostem v textu nejčastěji patří ono ťukťuk, které nejspíše je nějakým synonymem pro způsob dopravy-
Protože v deníku jsou málo srozumitelná nejdůležitější jména, předesílám jejich seznam k vůli sjednocení Terčina zápisu resp mazopisu. S opravením podle mapy. Tučně jsem vyznačil jména navštívených lokalit.
Anuradhapura, Colombo, Daladagama, Dambule, Dehiwala, Džajavardenepura , Galle,Hikkaduwa, Kandy, Kantalai, Kegala, Kotte, Kurumgala, Maho, Matale, Mikintale,
Moneragala, Moratuwa, Negombo, Opamake, Pinnawala, Polannaruva
? Peogál, Ratnapura, Sigiria, Trincomalee,
Nesmím zapomenout představit spisovatelku deníku Terezu Paichlovou a jejího spolucestovatele Mazala Jana, který se účastnil této výpravy po svém jmenování bakalářem
Zažil dost za těch deset dní. Tak mu patří obdiv Hurá. hurá, hurá
1.2.2007 Čtvrtek
Začíná se to ve čtvrtek na palubě PRG- LHR-CHB v 21.34 londýnského času, ve Srí Lance je o 5hodin více než bylo v Praze Prý jim oběma to vše vychází, i když nějaký ten stresík také byl. Na letiště cestovatelé spěchali už v 17 hodin, i když to letadlo letělo na London Standstad a oni potřebovali do Heathrow. Za překouknutí s nadávkami „utrhnu Ti hlavu“pak odlétali v 18,20 s British Airways. I to mělo svou dobrou stránku, alespoň měli čas na pořádný oběd. A mohli si vypsat všechny možné sp, poslat rodičům SMS do Santiaga a Honzík si mohl koupit noviny na cestu, předříkávat vzorečky výkonnosti podniku i vlivy na chování spotřebitele. Letadlo do Londýna odlétalo stejně o 20 minut později. Byl to ošuntělejší Airbus 323 než ten nejstarší v ČSA. Měl však modré kožené sedačky, které budily dojem luxusu. K jídlu dostali moc pěkně zabalený toastík s čoko tyčinkoui, džus a čaj S pitím tehdy to byl v letadlech trochu problém co začal platit zákaz přepravy tekutin a pak jsme měli furt žízeň.. Jinak musel nechat všechny tekutiny a gely včetně pasty, opalovacího krému a šampónu ve skřínce na ? PC a brali si je jako „kabinky“.
V Heathrow přejížděli z terminálu 1 na terminál 4. Doprovázela je skupinka přiblblých namachovaných Čechů cestujících do Austrálie..Naši jako inteligentně smýšlející nechápali jejich rádoby vtipné a klasické řečičky. Na terminálu 4 zjišťujeme, neb jsme již v odbavené zóně, , že nemají boarding card a Honza také zjistil, že nemůže najít kuřácký koutek.. no comment.Odbavuje nás přepážka KLM a kuřácký areál se taky našel. Nasedáme do létadla spolešnosti Srilankan. Máme místa 60 E a 60 F uprostřed prostřední čtyřsedačky. Odtud ale paní si odsedla, což nechápu. Vždyť jsme se zas tolik nenavoněli v duty free, ale tak se nemusím lepit na trochu objemnějšího pána.
Letušky jsou nádherné. Mají zelené dlouhé šaty a kouká jim břicho. V Srilankan bych asi pracovat nemohla. Mají přes uši jen takovou šerpu, jsou vesměs usměvavé a vítají nás se spojenýma rukama a úklonkem. .Starali se o nás vzorně. K večeři si vybíráme z jídelníčku Black curry Chicken a Gilled Lamb ( ještě mají jedno vegetariánské jídlo. Pak uzený losos (z toho tak nadšená nejsem) a trochu syntetický, ale dobrý dortík a sýr a krevetu s houstičkou. Z opití na výběr vše možná včetně tvrdého alkoholu a čaj nebo kávu. Stále chodili ( byli to stewardi a tak měli dolévati. Taky jsme dostali oříškovou směs se sušeným kváskem.
Na sedadle před námi je malá obrazovčička s ovládáním. Honza machruje, že už to zná z cesty do Indie.. Už totiž letěl několikrát. Koukáme na Walk the line a pak usínáme.
2.2..2007 - Pátek
Ten mokrý ubrousek a džusíček a všechno možné čím nás zlehka probouzí bych jim omlátila o hlavinku..CHCI ještě spát...a či a či. Dostáváme snídaňku a dávám si vegetariánskou. Ve verzi: rýžové nudle s brambory a rajčaty a s nějakou luštěninou- vše na způsob „kajolou“ kuchyně, takže výborné.Dále croisant,, čerstvé ovoce,, máslíčko, marmeládu, čaj s citronem ( což považuji za hřích dávat si citron do ceylonského čaje ). Momentálně je na displeji 47 minut do přistání a z okénka uvidíme skrz kameru nějakou chvilku už políčka.
Před odletem jsme si vyměnili rupie za 200 dolarů při kurzu 107,21 a tak máme něco přes 21.000 rupek. Nech se o tom počítání uvažovat, nechce se mi vůbec nic, jsem unavená a mužná usneme dříve než v 8.p.m. . To letadlo mi moc spánku neumožnilo.
Na letišti jsem odmítli několik naháněčů a „certifikovaných“ průvodců ( ale slušně) a vyšli jsme letištní branou a dali se po silici vpravo. Petřík nám radil, že pokud se dostaneme na křižovatku, tak už se tam dá chytnout autobus přímo do Negomba.Nejprve se ptám na spojení přímo policajta a pak nám vojáci dokonce ten autobus chytají.Pro informaci jiných: ven z letiště a pak pořád vpravo, dokud se zleva nenapojí hlavní silnice.. Autobus nás pak stál oba 30 rupek..Mladíci nás pak nechali dokonce sednout.
V Negombu jsme vystoupili na autobus k nádraží s myšlenkou, že na pláž narazíme za pár set metrů. Zjišťujeme ale, že je to pěkný kus cesty. Ale stojí to za to. Poznáváme místní život. Všichni nás zdravé a nikde žádný „ gringo“. Na rozcestí u břehu laguny s malovanými čluny si dáváme první picí kokos.Za 20 rupek, ale je velký.Prodavač nám to ořezal a pozval nás, ať si chvilku sednem. Prý se mu život v Srí Lance líbí a ukazuje za sebe, že tady bydlí: dřevěná minichatička s všemožným haraburdím, slepicí a kočkou.
Pokračujeme k holandské pevnosti, ale zjišťujeme, že to bude asi vězení.Lidé, co stojí ve frontě si nechtějí koupit lístky na prohlídku, ale jdou navštívit své kriminálníky.. Konečně vidím otevřené moře. Honza fotí malé chlapce a taky naplavené kvantum odpadků. Zjišťujeme , že pláž s hotely, kde se chceme ubytovat, je ještě kus cesty. Je to tu obrovsky fotogenické, lidé jsou milí, všude zelené palmy s kokosy-zatím se nám tam moc líbí.
Podle Lonelyho průvodce vybíráme hotel De phani přímo na pláži. Trochu tedy ale podražil, ale líbí se nám a je už pět a my jsme se ještě nevykoupali. Platíme tedy1210 rupek a dostáváme krásný pokoj s koupelnou a s balkonem na moře. Moskytiéra je tu také. Takže vyrážíme se koupat. Vlny mají obrovskou sílu a za chvíli nás odplaví několik metrů od m, kde jsme vlezli do vody. Je mi trochu nepříjemné, že se tu koupáme jen my a přitom je tu tolik lidí, kteří na nás koukají a tak není koupačka tak dlouhá. Oblékáme se a vyrážíme pro něco k snědku. Jdeme po pláži na sever a pak do města . Restaurace jsou tu drahé- jídla kolem 400 rupek.V Přepočtu to není tolik, ale na místní poměry ano. Tak jdeme zpátky na jih a postupně si zaplácáváme žaludkem u pouličních stánků. V hotelu jsme oslavili Honzu za 132 rupek a teď už asi „ vyťukáváme“ ač je asi těch 8 p.m
3.2.2007 Sobota
Náš plán vstát brzo, abychom toho hodně stihli, se nevydařil Kolem jedné hodiny v noci jsme se totiž probudili a nešlo nám usnout. Chuděrkovi Honzíkovi to nešlo ještě déle než mně. Probudili jsme se až v 8 hodin ráno. Za dne, kdy jsme viděli sluncem prosvícené palmy a slyšeli šumějící se moře.. Jdem se projít k moři a já se koupu, neb dnes se na mne nikdo nekouká.. Po pláži sice se procházejí další gringos, ale je to nádhera. Chcem si dokázat, že nejsme žádní turisti začátečníci a tak odmítáme všechny nabídky ťukťuků.. Poté, co nám nezastavuje žádný přeplněný jediný autobus se smiřujeme s tím, že půjdem zase pěšky až na nádraží.. U mostu na nás mává náš kamarád s s picími kokosy a my také máváme. Na trhu si kupujeme jen 2 mandarinky. To jsem ještě netušili, že to bude naše snídaně i oběd. Odmítáme mikrobus s A/C. a usedáme s místňáky na roztrhané sedačky. Honza šikovně vybírá místo u okénka . Cesta do Kurungaly trvá tak 2 hodiny. Rovnou na nádraží přesedáme do busu s nápisem do Mahowa. Jsme trochu nervózní, neb chcem jen do Maho, ale prý to tam jede také. Štiplístek si nás hlídá, odchytává paní a říká, že potřebujeme jen paměť. Ač jsme nic neříkali, asi vypadáváme tak bezradně.Vede nás na autobus přímo do Mahowa.
Maho je to dle Lonelyho skalní pevnost. Ve skutečnosti jsou to jen schody, ale pěkně strmé a vysoké. Na vrcholu je brána lemovaná lvy. Jeden je na bankovce 10 rupek. Nejnádhernější je tu přenádherný výhled do krajiny. Moře palem s pár vystupujícími vrcholky. Taky jsou tu opice. Celá rodinka co si hraje a skáče po památkách. Jinak opravdu tu nejsou žádní turisté. Nejdříve jsme tu byli sami., ale teď přišla skupina bosích turistů.
Za všechno jsme zaplatili 60 rupek. Správce chtěl po nás nejprve 200 rupek za každého a slevu pro zahraniční studenty že prý nedává, ale pak nabyl dojem, že studujeme tady a tudíž prý to máme zadarmo. Nevyvraceli jsme mu to. Za to, že nám odemknul jeskyni se svatyní a nechal nás fotografovat, tak jsme mu tam hodili60 rupek. Tak trochu nás na tu kasičku upozornil. U stánku jsme si ještě dali místní citronádu =vymačkaná limetka se špetkou soli a s dvěma lžícemi cukru, vše zalité vodou a ledovou tříští.. Teď už uběhla hodina po požití a asi dostali průjem- nemohu to rozluštit.
Cestou zpět konečně jedem ? Ťukťukem a Honza mně to nechá usmlouvat až k hlavní silnici do Daladagamy za 200 rupek.. To je moje první cesta tímto dopravním prostředkem. Nebýt toho, že jsem si usmyslela, že bus jede více než půl hodiny, tak bych neměla nárok asi nikdy na .... Na té hlavní silnici začínala teprve legrace, . Honzík se u Petříka v deníku dočetl, že je možno nechat si ujet autobus, a jet tím dalším-prázdnějším. , My ale čekáme asi 40 minut, kolem nás jely samé autobusy mířící jiným směrem. My už pak tušíme, že nějaký prázdnější asi nebude, ale bude asi vůbec nějaký?. Nakonec nějaký ale přijel. Bágly jsme daly do kufru, protože mi cestu znepříjemňovala představa, že už se neshledáme s letenkama- bububu. A my zavěšení na dveřích, Honza dokonce vlající ven z busu. Postupně jsme se propracovali do středu autobusu a dokonce jsme si sedli.. Můj strach o letenky však vzrůstal a jen jsem si přála, aby tam ty batohy byly. A byly. Musím si pořídit nějakou brašničku kolem krku či přes rameno.
Ve tři čtvrtě na 7 je tu už tma.Kolem půl osmé dorážíme do města Anuradhapura. Zde vystupujeme na starém autobusovém nádraží a vypadá to tu jako někde v pustině a ne někde uprostřed velkého města. Honza se však upamatovává podle mapky překvapivě rychle.Plán je, že si dáme někde večeři a pak budem hledat nocleh . Hlady už totiž šilháme, jedna mandarinka nám prostě na den nestačí.. Teda Honzovi jó, ale mně teda né..Nacházíme však jen nějaký kiosek a tak jdeme dál a pak zabočujeme podle cedule do hotelu ( hostelu) Lake View, který mi letuška doporučovala.. No, výhled na jezeru myslím nemáme, ale uvidíme zítra. Bydlíme v pokoji č.18 ve 3. patře po točitých uzounkých schodech. Hoteliér nám vybírá něco s vejcem za 150 nebo více eury za 300, ale my odmítáme a jdeme do města. Hledání je dlouhé, ale já jsem klidná, vůbec se nevzdávám. Našli jsme jídelnu hned vedle supermarketu, kde jsme si naporoučeli, co jsme chtěli. Já rýži s čočkovou omáčkou a la cajol. Je toho hodně a je to dobré. Honza měl rýži s kuřecím masem a bramborovo-curry omáčkou. Pěkně jsme se přejedli, zapíjíme to kolou.
4.2.2007. Neděle
Je neděle. Snad protož jsem dala černou propisku klukovi na kole, tak píši modrou., abych vypsala vše bez dlouhých řečí , kolik z ťukťuk a kolik za spropitné, za snídani za milk tea a sladké pečivo, za cocakolu ve skle, za 20 cigaret.... Honza měl sice moc řečí, že přestane kouřit, pak ale zase že ne,.. nu...pak ciga že jsou zde drahá, přesto ale kouřil- zajímavé. Měli jsme neklidnou noc, protože hoteliérova dcerka slavila odjezd do Austrálie. Tak jsme si spravovali chuť na snídani v Super Familii. Chtěli jsme jet do Mikintyale a Honza se pokoušel usmlouvat za dopravu a tak jsme cenu snížili a dáváme navíc spropitné.
Uvedeny jsou ceny za 2x dopravu a vstup do města Mikintale, kde si naši prohlíželi a dokonce i malovali královský palác, posvátný smokvoň, , dagoby, zejména bílou dagobu, hradby, dlouhé cesty s hromy a blesky, Buddhovu sochu. Dagoba, čili podle našeho pagoda, však byla v rekonstrukci. Pravděpodobně všude na dia ukazují ležícího Buddhu..
Snad je prováděl Anuradkapura Tour. Snad to byla nejobsáhlejší pouť po památkách, co jsem kdy během jednoho dne absolvovala,. Trasa j trochu zkreslena na obrázku, ale většinou jsme šli za davem od jedné dagoby k druhé. Nutno podotknout, že turisty-cizince jsme zahlídli jen čtyři, ale byla neděle, všude procesí s květinami a s rýží v mističkách, které si nechali posvětit,´Čekala jsem,že se bude prodírat po prašných ulicích od jedné památky ke druhé a ani si nebudeme mít kam si sednout. Ale ona to byla velká procházka mezi smokvoněmi, palmami, opicemi. Dagoby jsou monumentální stavby.. Nejvíce se nám líbila ta nejsevernější, která je v rekonstrukci. Všichni, kteří se přišli v neděli na výlet se zapojili do práce a odspoda až nahoru se snažili s řetězy na rukou co na památkách dostavovat.. Já se procházela úplně volně s ? mikami a měsíčními kameny a sochami Buddhů, jen Honzovo vytoužené kobry na sloupech jsme nenašli.Zpět do města , kde jsme celkem bez povšimnutí minuli oblast uvnitř hradeb.. I třetí vele-dagobu jsme vzali trochy rychleji V Mikintale bylo jako další nádhera necelých 900 schodů, malá dagoba, socha Buddhy, vyhlídka na skále a neskutečný pohled do krajiny, plné jezer.
Tento den byl nabitý krásou místních památek, snad jsme toho viděli až příliš. Ušli jsme mnoho kilometrů a možná polovic i bosky jako správní budhisté. Taky jsme se slušně spálili. Za vstup jsme platili jen v Mikintale, ale tam jsme ukecali slevu na studenty alespoň 100 rupek. ISIC zřejmě tu neplatí, ale u jedné sochy Buddhy jsme tím obalamutili jednoho vojáka. . Jinak u smokvoně pěkná osobní prohlídka na tělo a pár kulometných stanovišť jsme také viděli.
Už musím jít spát neb ráno budeme se budit v 6,30. Tak už se jen zmíním, že jsme na večeři byli ve supermarketu a sjednali si 100 rupek slevu v našem hotel za včerejší noc. Víc nám nechtěl dát, dědek jeden, tak jsem mu řekla , že ho rozhodně nebudu nikomu doporučovat- tak jsem byla drsná. Doufám, že nám nic do rána neudělá. Škoda, že jsme zůstali v tomhle zatuchlém pokojíku snad v hostelu s názvem Laké view. Alespoň tu je větrák, ale i ninja spirála proti komárům tu chybí.. Hodně jsem toho nestačila napsat, ale byl to tak nabitý den, že to nešlo...
5.2.2007 Pondělí
Budík v pokojíku nám nezazvonil stejně jako včera, ale budíme přesně jako včera o půl sedmé.Povalujeme se o do 3 a pak bleskově balíme. Míříme na bleskovou(vše je dnes bleskové) neb času je málo a moře míst, co chceme vidět. Snídani do Super-bakery-family- šátečky s marmeládou nejsou ještě pečené , v supermarketu, kde jsme chtěli koupit opalovací krém, je zavřený. Dáváme si tedy dia ? muffinny a po nich budeme pravděpodobně ještě usmaženější než teď.. Pak chcem ještě užít ťukťuk na New bus station, ale ťukťuk nám ukazuje, že nám to pojede i tady ze zastávky A my se chtěli tolik svézt. Po pár pokusech do nějakého busu nasedáme, ale ten však jede do Old bus station a ten čeká 40 minut , ale do Dambuly (Dambule) prý pojede. Tak čekáme a čteme si Lonelyho.. V Dambul jsme asi za dvě hodiny. Cestou jsme sice znejistěli ( tedy já, Honza nikdy neznejistí). Neb jsme jeli přes Talawu, což je směr na Kurungalu, ale pak jsme odbočili správně. Těsně před Dambulou všichni vystoupili a byl to Check-point . Nám voják propíchl batohy v autobusu.. Teď sedíme v mikroautobuse do Sigirie, a už naznačuje , že za moment vyrazíme. Na každém nádraží chodí prodavači s čímsi smaženým a se sázkovými losy. V Peru stáli přede dveřmi do busu s takovými přenosnými pultíky. Jo a taky chodí s krájenými ananasy. Pak přichází Honzíkova velká křivda.- přeskočila jsem totálně narvaný bus.Ać se snažil jak mohl, snažil se a snažil, vstupné do Sigirie se nám nepodařilo ukecat ani rupii: dvacet doláčů, což je při současném kurzu dle jejich informací ze 2160 rupek na jednoho každého--- jau jau--- to zabolí, zvlášť po tom, co jsme v Anuradapuře nezaplatili ani rupku za daleko větší podívání.
Píše se, že Sigiria je nejvýznamnější místo ve Srí Lance.. Je na ní však vidět hlavně jen to vysoké vstupné. Je tam, ale jo, krásně posekaný trávník, zametené chodníčky, je to tam sice pěkné, leze se po skále, jsou tam lvi tlapy, ale shodli jsme se , že např s Mikintale se to nedá ani srovnat..
V deníčku je velký přehled útrat: 60 za snídani, 100 bus s Anuradhapury do Danbuly, 100 bus do Sigurie a zpět, 4.320 rupek obojí vstupné do Sigurie, 5 za toaletu, 50 ťuykťuk ke caves, 100 vstupné do caves, 10 hlídači bot, 10 napůl slepé babičce, na 10 pro žebrajícího, 102 bus do Dambally, 550 v debilní hospodě, 126 za vodu a kolu, 70 pro ťukťuk co nám vybral bydlení, 700 bydlení =celkem 7. 224. Možná, že ten dojem byl kažen tím, že jsme se už tolikrát někam škrábali, že se nám okoukal ten výhled do širého pralesa palem.... Nemohu si pomoci , že i ten výhled jinde byl hezčí. I ten zlatý Buddha je zde trochu kýčovitý a kolem něj to vypadá jako na koupališti, k jeskyním se jde opět nahoru, ale pak je to nádhera. Jeskyně nám trochu zlepšila náladu. Jedna byla lepší než druhá. A většinou byly malované a Buddha byl větší než 15 m. Kdybych žila v době, kdy nebyli turisté a mniši si tam klidně bydleli a rozhlíželi se po okolních kopcích, chtěla bych být jedním z nich..
.Zpátky opět jedem autobusem do Kandy, kam dorážíme až po setmění. Orientujeme se podle hodin na sloupu a hledáme něco k snědku, nějakou dobrou jídelnu pro místňáky jako v Anuradhapuře- Avšak místo toho jsme se najedli špatně a za draho a tím jsme se namíchli. Jakoby se domluvili. Vždy jsme našli např. podnik s curry a kuřetem za 90 rupek Zatím zde byly stolky a tak jsme si sedli, ale řekli nám Take away, že mají zavřeno, že musíme do restaurace nahoru . Nevadilo, že tam v té zavřené restauraci dole sedělo hodně lidí.. Už jsme si umanuli, že si dáme něco mezi místními, tak nám nakonec naúčtovali cenu novějšku a ponaučení : Nechodit do hospod, co mají dvě patra. Navíc jistě tam to bylo krutě pálivé a bylo toho málo. Jako další rána-, taxikář nás nechal odvézt do prý vybraného hostela a cestu si naúčtoval za 250 rupek-musel prý jet okolo. Prý nás zaveze někam, kde za bydlení je za 500-600 rupií a to až za kilo.. Dáváme mu 70 a končíme v hostelu za 700. Ale vypadá to tu příjemně a dostali jsme i ručníky a mejdlíčko.
6.2.2007 Úterý
Ráno v Kandy zvoní budík v 6,15 a my vyrážíme se podívat na Chrám zubu.. Je tu příjemně a ještě nepálí tolik slunce, ale na ulicích už je rušno. ( Pozn. Ten chrám je památka na zub Buddhy). Proto je tam vstup tak drahý- po 500 rupek. V chrámu jsou sice krásné vyřezávané sloupy, ale zub nevidíte. Jednak je uložen za závěsem ve velké stříbrné krabici, v ní je krabice menší a v ní ještě menší a další. Podobně je aranžován chrám , který zvenku větší a v něm je další- menší. Vedle je jakási galerie a v ní je vyobrazeno, jak zub putoval po Srí Lance.Říkali jsme si, že snad byl na každém místě, které jsme navštívili a že je to divné. Podle legend ale opravdu prý hodně cestoval. Jednou ho prý ukradli Holanďané, prý to byli Portugalci- pardon. Ti ho prý spálili. Ale pak se ukázalo, že spálili zub nepravý a tak dále, a tak dále.
V sámošce kupujeme jen čaje a snídáme v nějaké pekárno-cukrárně. Pak se vracíme do Vágby. Tak jsem v Kándy dlouho nepobyli. Výdaje zde byly ale také velké, pomalu ztrácím přehled kdy a za co jsme utráceli. : bus do Kegalle, 52 bus do Pinewalle a zpět, 500 vstup na slony- Honzík to ukecal z 2000, 40 dva pohledy pro babičky, 24 za dvě jablíčka, 45 vodo v níž jsme našli zelené řasy, 20 ananas posypaný chilly kořením a solí , ll0 bus z Kegalle do Colomba, 150 bus z Colomba do Hikadury, 800 ubytování v OZONU, 190 večeře, 320 2 piva na koncertě Boba Marleyho, 95 viceroyky desítkové, 250 nálepky a plakáty= celkem 4021 rupek.
7.2.2007 Středa
Kandy je jinak moc pěkné město v horách s jezerem uprostřed. Na jednom z okolních vršků je socha Buddhy.. Určitě by stálo za to zde déle zůstat, ale Kandy je město, kde se nás všichni snažili natáhnout. Končilo to autobusákem, který nám prodal lístky až do Colomba a ani nám nezastavil na zastávce u slonů, takže jsme se museli vracet z Kegalle do Pinewalle, ale naštěstí to bylo jen kousek.. U pokladny zase tragédie. Honz řekl, že 100 rupek za slony dávat nebude , že raději půjde do ? Progálu za 700. Mrchy totiž zdražili od 1.1. z 500 na 1000. Tentokrát se však jeho úsilí vyplatilo. Strážce útulku nám totiž řekl, že jsme z Indie a indové to mají za 250..
Stihli jsme jen taktak koupání slonů. Je to šílená turistická šaráda, ale tolik slonů pohromadě je i tak moc pěkné. Bylo tam i spousta slůňat. Šílené však bylo i to, jaké turisty nechávali fotit, jak hladí slony a ti hlídači slona zadržovali. Tady jedna paní dal bez řečí za tohle pohlazení 500 rupek. Tak se domnívám, že to vstupné takhle rostlo. Na krmení sloních mláďat jsme už nezůstali, neb tolik gringousků pohromadě nám nedělalo dobře.
Stejným busíkem jsme jeli zpět do Kagalle a pak do Colomba.. To se jelo pěkně u okénka a se spoustou místa.. Na cestě jsme si konečně koupili i ananas posypaný nějakým kořením a solí, což bylo zajímavé. Lákal nás sice nějaký člověk na A/C mikrobus. Hele pak je všechno jiné když se ptáte na cenu. V Colombu jsme se pokusili o rychlý přestup do Hikkaduvy Ptáme se na cenu, zprvu to bylo 80 rupek. Po 5minutách jízdy už to bylo 150 rupek. Necháváme se tedy vysadit a jeden chodec nám chytil státní bus. Ten je však narvaný, ale aspoň sedíme.Cesta je příšerně dlouhá, často se opravuje a my už tam chceme být. Z autobusu je výhled na západ slunce a na moře.
Jsme už v Hi kkaduwe a už je tma. Orientujeme se podle Lonelyho. Zdá se, že tsunami tady nebylo tak silné, neboť většina hostelů je na svém místě. Zastavujeme u hostelu Ozone. 800 rupek za noc. Honza chce smlouvat, naneštěstí mu nevyšly ty číslovky a řekl 900.. Pokoj byl pěkný. Větrák tam je pěkný i moskytiéra a nějaké posezení u moře. Tím posezením byl kámen, nevadí to, ale stačí popojít. Příště by bylo vhodnější ubytovat se více na jihu. Nevíme však za jaké ceny. V Lonelym píší, že čím více na jih tím je to dražší.
Pak ještě něco k snědku. To je ovšem problém, neboť všechny restaurace vypadají dost luxusně. Tedy nic pro nás šetřílky Hledáme tedy něco pro lokální.. a po troše trmácení nalézáme malinký podnik stranou silnice směrem k moři. Je to taková malá dřevěná boudička, co lze snadno přehlédnout. Není daleko od Ozonu. , ale ani úplně blízko. Pán a paní, co zde obsluhují jsou dost milí. Večeři je však nutno dojednat. do 4 p.m., do 10 a.m. Dali jsme si tedy kopper s vejcem a sýrem, s trochou dhalu a česnekovo rajčatovou pomazánkou a další hopper. Hopper je druh pečiva do tvaru misky, na okrajích křupavý a dně trochu měkčí. Podnik se jmenuje nějak jako Siria jako tea room..Potkali jsme tam nějakého člověka v jamayské čepici a ten nás pozval na koncert na počet narození Boba Marlyho.Myslím, že mu je - tomu Bobovi. Šli jsme tedy na pláž a byla to velká párty akorát se vstupným 500 rupek Tak jsme si zde lehli na lehátku koupili jsme si pivo a poslouchali zadáču.. Pak jsme navíc dostali vstupenky od nějakého organizátora asi abychom šli pít dovnitř, když už posloucháme zadarmo Tak jsme šli jen se juknout a pak už do hajan.
Celkem ten den nebyl tak drahý. Za ubytování v Ozonu 800, snídaně v tea room 130, sukně 800, 4 pohledy a známky 200, viceroy 95, voda 40, serfování 145, voda, sušenky a pivo 145, sirky, toaleta, opalovací krém 330, viceroy a sušenky 125, večeře v tea room 410= celkem 3.273 rupek
8.2.2007 Středa
V Hikkaduwě v OZONU jsme se vyspinkali až do půl deváté, žádná honička, ani za památkama, ani honička za autobusem a jen dovádíme ve vlnách. Nebylo to však do růžova. Dost nám to pokazilo to včerejší koupání a hlavně opálení u moře.Proto v tento druhý den jsem byla oteklá, celé tělo i hlava má šok ze slunce a z moře. Chtěla jsem jít ještě po pláži a koupit nějakou parádu, ale proč vypadám jako číňanka po náletu komárů, to nechápu.. Cožpak tak mohu jít mezi lidi? Mohly za to spíše jen řečičky že na poslední den mám kupovat opalovací krém, když jsme to tady bez něj vydržela až doteď.. Stejně jsme ho koupili, ale už bylo pozdě.. Už jsem byla Xixao jako ten křovák z Bohové musí být šílení. Já myslím, že vypadám daleko hůř. To vše tady předesílám.
Ten den odebereme se na pláž, pak snídaníčka v tea roomu z velké misky čaje a muffiny, ale cestou Terce padne do oka taká fajná sukýnka, nejdříve taký fajný Topík, ale jeho koupi jsme zatím odložili. Usmlouvala jsem z 1200 na 800, ačkoli Honza zase říkal, že by šlo i víc usmlouvat. Pak už jen drobné do kapsičky a hurá do vln a popošli jsme dál na jih. Po pobřeží je tam pláž širší a hotely schovanější do palem.. Vždy koupačka a kousek dál. Přišlo mi to jako nejlepší koupání v životě. Serfovali jsme bez serfu, ale říkali jsme tomu tak, nechali jsme se drbat nebo drhnout o dno, když jsme vychytali tu správnou chvíli. Honza neustále pokukoval po opravdovském serfu, chtěl být takový drsňák. Tak jsme vrátili domů pro prašulky a půjčili jsme si na hodinu za 200 rupií serf. No, šlo mu to opravdu výtečně. Skoro jsem ho nerozeznala od ostatních (začátečníků).. Bylo to ... blíží se vlna...Honza se připravuje.. vlna přichází.. prkno letí na jinou stranu a Honza se vynořuje na druhé straně, párkrát si i podřepnul ...
Malá babička nám fort vnucuje bílá bavlněná trička, i se mi dokonce líbí, ale nemám dost peněz. Proti slunku by to bylo ideální.
Tato pasáž v deníku je trochu zmatená, jen s obtížemi poznám co je dopoledne a odpoledne v určitý den.
Po serfování se jdeme trochu uklidit do stínu a já zjišťuji, že jsem dost osmáhnutá.. Už nechci další paprsky a slibuji, že zítra přes poledne budu zalezlá. Teď si nasazuji brýle a kolem poledne vyrážíme na milk čaj do Siris tea room, Pak po krámech do Hikkaduwe, kde opravují silnici. Zalézáme do jiných obchůdků, kde mi slečna nabízí, že mi to žádané tílko ušije do hodiny, ať si vyberu materiál.. To ovšem není to, co jsem si představovala, i když je to hezké. Furt Honzu přemlouvám, ať si taky něco koupí., aby pak neměl řečičky. Ale on nechce a já vím proč- chce mít nárok na ty řečičky. Pak balíme a vyrážíme na bus,.. Ze sluníčka už se nám dělá špatně, i když bych se ještě ráda vykoupala. Honzík objednává více curry v Siris tea room. Neb když jsme šli kolem jedné restaurace, tak jsem v tomto jiném meníčku zjistili, že jsou tam vyšší ceny než v Siriusu,. Tak si raději koupím ještě jinou sukýnku.. Honzik mi ale kupuje sušenky a je hodný.
Ve čtvrt na sedm se jdeme projít po pláži, slunce už zapadá a je příjemně. J to nádherná procházka, až na to, že Honzovi začíná být špatně- neb si nevzal Paralen, jako já. Tak si sedáme a pak se pomalu vracíme. Rice curry je hotová přesně o půl osmé : .kopce rýže, miska dhalu, fazolky v omáčce, nějaké pečené pokroutky, ryba pro Honzíka ( jen malý kousek, co vypadal jako tuňák z konzervy, ale bylo prý to dobré) a vajíčko pro mne. Bylo to vynikající. Ještě přišli 2 gringošové bez objednání.. Tak nám panímáma odebrala trochu pokroutek a fazolek, jakoby se nechumelilo. Ale to jen dotvářelo příjemnou domáckou atmosféru dřevěné miniboudičky,. Cena 390 rupek taktéž byla báječná, tak nechávám jim i dyško. Pak už sedíme na zápraží a někteří kouří a druzí píší deník.. Už ani nevím, jestli nás obšťastňovali svou přítomností, ale asi anio. Vedle totiž v pokoji bydleli 2 Němci ( starší pár) a stále si chtěli povídat. Jak byli hodní, tak stál byli moc družní. AS když jsme řekli, že jsme z Čech, tak nijak nejásali. Když oni řekli, že jsou Germání a že jezdí do Ozonu už 17 let a byli tu i po tsunami. Tsunami vzala 3 pokoje nejblíž k moři a ti Němci se nyní posouvají do toho opraveného.. Letos bydlí v druhém podlaží.
Pak přichází ta hnusná noc. Všechno pálí. Honza mne nechá spát na své půlce postele, kde si vymyslel fiktivní roztoče, kteří mne měli hryzat.. Nehryzalo mně nic , ale bála jsem se . O půl jedné jsem se šla osprchovat a vzala si 2 Paralény a pak už o bylo klidnější.
Nakonec už přichází zpráva o
9.2.2007 ? Čtvrtek ? Pátek
Dnešní výdaje ani nesumarizuji, potože není jasno, zda už neopopuštějí naši turisté Srí Lanku už večer a v noci nebo až ráno druhý den : Voda a muffinui 70, Tílko a peněženčička 600, Voda a viceroy 175, tˇukťuk na bus 90, Bus Hikk. - Colombo 190, bus Colombo - airport 100, jídlo na letišti ( špagety a noodles, zákusky a kola 600, bílé plážové tričko 300 rupek
Bereme ťukťuk za 90 rupek a za kilák a půl si zastavujeme bus do Colomba.. Jede přes 3 hodiny a mně je fakt špatně, takže už chci být tam, nebo nejlépe doma v Praze. Hned na tom samém autobusovém nádraží přestupujeme do do A/C mikrobusu na letiště. Platíme 50 rupek a jedeme asi více než hodinu, ale už mi není tak zle., když mám před sebou vidinu chladnějšího letištního terminálu. Ani se tolik nestresuji, zda odletíme či nikoli.
Na Srí Lance nejsou skoro žádní turisti, tak přeci nějaké to místečko musí být. Poslední kousek od křižovatky jdeme pěšky. Všichni se na nás smějí jako na zjevení. Moc turistů asi pěšky nechodí. Na letišti zjišťujeme, že by mělo být 16 mít volných- tak jsem klidnější. Máme hlad jako herci a proto hned zaměřujeme do letištní restauračky, Je to s
kantýna. Letiště je prázdné a je to kromě nás pár letušek v překrásných uniformách.. Honzík si dává špagety a je ujišťován, že nejsou příliš ? „ kat“.. Množství papriček však svědčí o opaku.. Já jsem měla rýžové nudle s ? dualem. Moc dobré na zakončené pobytu.
Pak následuje trochu nekonečné čekání neb všechny lety jsou zpožděny o hodinu a půl. Odbavování jen velmi pomalu, pomalu a my jdeme až poslední. Na waiting listu jsme byli první. Za námi ještě letuška z Lufthanzy, která tu má boyfrenda, a nějakaký místní.. Odlétáme s dvouapůlhodinovým zpožděním a navíc každý na jiném místě. Naštěstí nějaká holčina vedle mne už cestuje sama a tak si mění místo s Honzou. Sedíme tedy na34 A,C, což je vedle sebe přímo nad křídlem u okénka.
Deník už dál nepopisuje zpáteční cestu, nejspíše opět přes Londýn
Jako moji poslední připomínku uvádím, že zde chybí dva zásadní reporty
----- o Colombu. O tomto hlavním městě si můžeme přečíst v jedné, dost odfláknuté kompilaií v jiném textu z encyklopedie Universum
Colombo (Colombo, sinhálsky Kolamba)
Hlavní . město a největší i nejdůležitější přístav jihoasijského státu Srí Lanky na západním pobřeží, 642 000 obyv., aglomerace 2,2 mil. obyv.; jedna z hlavních křižovatek letecké a lodní dopravy mezi Evropou a vých., popř. jihových. Asií. Hosp., dopravní, politické a kult. středisko státu. Průmysl loďařský, tabákový, stroj., text., chem.; vývoz čaje, kopry, kaučuku. Město se rychle rozrůstalo po vybudování železnice k novým čajovým plantážím.. Nový přístav vyrostl až v 19. století
Terka se ve svém deníku se zmínila jen o portugalská pevnost ze 16. st., která byla 1656-58 dobyta Nizozemci, kteří zde vybudovali pevnost v centrální části města, nyní nazývané Port.1796-1948 pod britskou správou.. Jinak ani slovo o městě . kde jsou výstavné třídy, parky, staré koloniální budovy, hinduistické a buddhistické svatyně, i moderní mrakodrapy, . katolické arcibiskupství; univerzity., knihovny, muzea, planetárium a zoo. Kolombo má 3 univerzity a jednu z nejpozoruhodnějších zoo.. Jsou zde vyhlášené bazary a obchody s drahými kameny, ale i slumy a nouzové kolonie.
----- o minerálním bohatství Srí lanky, jako jsou drahé kameny (safíry, rubíny, beryly, topazy, spinely, granáty, almany), o nichž jsme se doma mohli poučit z naší televize na prvním programu dne 26.2,2007.
Nakonec zhodnocení Srí Lanky: Je to jistě země zajímavá, ale zakonzervovaná v tisíciletém kmenovém násilí, v náboženství, v chudobě.