Karel Domin: Naše Tatry, Praha 1931

Str. 104, BIELSKE TATRY

Bielské Tatry jsou na západě proti Vysokým Tatrám ohraničeny Bielovodským údolím, Kopským sedlem 1756 metrů a Javorinským údolím. Na východě proti Spišské Maguře tvoří hranici průsmyk Ždiarský 1081 m a silnice, vedoucí z Podspadů do Tatranské Kotliny, která od Ždiaru vede údolím řeky Bělé.
Bielské Tatry jsou pokračováním severotatranského vápencového pásma. Je to mohutná série hornin, většinou vápenců a dolomitů stáří od spodního triasu po eocén. Zevrubně jedná o ní geologická kapitola profesora R. Kettnera. Tento silně erodovaný zbytek mohutného příkrovového pláště je silně skloněn k severu a severovýchodu, kdežto směrem k žulovému jádru Vysokých Tater vystupují vrstevní čela tak, že je možno při jediném výstupu poznati celou tuto sérii hornin i jejich různý vliv na povrchovou modelaci. Celá tato vrstevní série se noří pod eocén Spišské Magury a to tak silně, že její svahová údolí mají mnohem menší spád, než je spád hornin, a proto v těchto údolích čím dále na sever tím mladší horniny vystupují na povrch. Také na této straně uplatňuje se různá odolnost hornin a v povrchových tvarech tohoto severovýchodního úbočí střídají se úzké soutěsky zaklesnuté do odolných slepenců s rozšířením údolí v břidlicích a s romantickými tvary dolomitů.
Střídáním různě odolných hornin vznikají tu v podélném údolním profilu stupně. Tak zejména ve skvrnitých jílech, jílových břidlicích, Keuperu a Rhatu vznikly sníženiny a hluboce zařezaná sedla se snadnými přechody, jako je na př. z údolí Riglaného potoka do údolí Kempenu, nebo z Babilovského údolí do údolí potoka Babiny. Nástup triasových dolomitů vyznačuje se vždy příkrými tvary (Gaflovka, Žlebina), které jako pylony provázejí jmenované pasáže. Také muráňský vápenec tvoří příkré tvary, jaké jsou na Muráni nebo v Javorinské stěně.
Pohoří se jmenuje podle řeky Bělé,*) která se pramení v horském kotli mezi dvěma nejvyššími velikány pohoří Havranem 2154 m a Ždiarskou Vidlou 2148 m a přijímá potok Riglaný, Kempen, Javorinku, Babinu, Babilovský, Černý a Suchý. Ze severozápadní části pohoří odtékají potoky Nový, Havran a Černý k Podspadům do řeky Javorinky.
Pohoří se počíná na jihu nad Tatranskou Kotlinou vrchem Kobylím 1109 m, v němž ve výši 883 m jsou známé krápníkové jeskyně. Poměrně široký horský hřbet pokračuje na Bujačí 1950 m, v jehož svahu ve výši 1340 m je Alabastrová jeskyně a nad ní jeskyně ledová. Odtud vede horský hřbet přes Košiar na Jatky 2024 m a Hlúpý vrch 2062 m. K němu se víží Vysoké Tatry sedlem Kopským. Za ním dostávají se na hřeben méně odolné horniny, zvláště červené břidličnaté pískovce. Proto se tu hřeben Bielských Tater po prvé prohýbá sedlem Širokou a poskytuje ve výši 1832 m jediný přechod od Kopského sedla do Ždiaru. Odtud dále je severní křídlo Bielských Tater již členitější. Hned za sedlem Širokou 1832 m vypíná se ostrý štít Ždiarské Vidly 2148 m, za ní následuje Havran 2154 m, Nový 1999 m a Muráň 1827 m.
Orografický směr pohoří úplně souhlasí s geologickou a tektonickou stavbou. Horský hřeben vede ve směru vrstev od jihovýchodu k severozápadu. Příkré stěny vrstevních čel na straně jihozápadní nejsou rozříznuty žádným údolím, není tu ani větších skalních výklenků. Tento orografický směr však nesouhlasí s orografickým směrem Vysokých Tater, od nichž je pohoří úplně isolováno hlubokými údolími a spojeno s nimi pouze Kopským sedlem.
Orometrie. Bielské Tatry zabírají 63*58 km2 plochy, z toho připadá v procentech jednotlivým výškovým stupňům.
Srovnáme-li to, co bylo řečeno o rázu těchto řad, pozorujeme nápadný skok za stupněm 1200—1300 metrů. Vysvětluje se tím, že horská údolí nezasahují výše a že se tímto stupněm končí mnoho vrcholů na horském okraji. Na to následuje již stejnoměrné ubývání plochy až do největší výše.
Krychlový obsah pohoří je 82323 km, střední výška 1295 m. Hřbet Bielských Tater je pouze 7*9 km dlouhý, jeho střední výše 1970 m, střední výška vrcholů 2038 m, sedel 1903 m. Nejvyšší bod hřbetu dosahuje 2154 m, nejnižší 1800 m.
Důsledek malé hmotnatosti pohoří (viz tab. str. 106) se projevil v celkem nepatrném zalednění. V Bielských Tatrách nebylo velkých údolních ledovců, ale pouze malé karové ledovce, které vycházejíce z horských kotlů zasahovaly jen nepatrně do údolí, nepřekročivše délky 2 km.
V severní části pohoří byl malý karový ledovec v údolí Nového potoka, jenž se pramenil v horském kotli mezi Muráněm a Novým. Větší ledovec se pramenil v rozsáhlém stupňovém karu Havraního potoka, zv. Dominův důl. Tento velkolepý kar je ve výši 1420 m přepažen valem konečné morény. Jeho vyšší stupeň, 120 m nad dolem, je překonáván několika vodopády. Prostranný kar je i u pramenů Černého potoka, ale ledovec se odtud nedostal ani pod Javorinskou stěnu a končil se rovněž na okraji karu.
Také řeka Bělá, pobočka Popradu, se pramení ve stupňovitém kotli mezi Havranem a Ždiarskou Vidlí, v němž potok tvoří několik vodopádů. Jako všechny její pobočky, sleduje i Bělá nejprve spád vrstev a teprve na okraji Spišské Magury v třetihorních pískovcích a slepencích se obrací k východu ve směru vrstev. Ve tvrdých slepencích, které přinutily řeku k obratu, vznikla soutěska, za níž v břidlicích se údolí ihned rozšiřuje. Ledovec vyplňující v mladší ledové době pramenný kotel řeky Bělé nedosahoval ani k jejímu ohbí.
Podobně tomu bylo s ledovci i v ostatních pobočkách Bělé. Pod sedlem Širokou se pramení v rozsáhlém, ale těžce přístupném karu Riglaný potok, jenž padá několika vodopády přes 120 m vysoký skalní stupeň do úzkého a zalesněného údolí, v němž se bývalý ledovec končil ve výši 1085 m. Pod Jatkami jsou dva kary, které vysílaly do Kempenského údolí malý ledovec až do výše 1100 m. Mezi Gaflovkou 1631 m, Jatkami a Bujačím je velký amfiteátr, v němž jsou tři kary, které tvořily sběrný okruh babinského ledovce, jenž sahal údolím do výše 1065 m. V dalších údolích odtud až po Tatranskou Kotlinu nebylo již ledovců.
Bylo tedy v Bielských Tatrách jen několik karových ledovců, a to pouze na severovýchodní straně pohoří. Strana opačná k Vysokým Tatrám obrácená nemá karů; odtud nedostávaly okrajové ledovce vysokotatranské v obou kopršadských údolích žádných posil.
Karů je celkem v Bielských Tatrách 7 o střední výšce 1760 m. Stopy staršího zalednění se nezachovaly, dávno podlehly úplné destrukci a odnosu, vždyť ani stopy mladšího zalednění tu nejsou tak zřetelné jako ve Vysokých Tatrách. Zejména morény bočné a konečné se nemohly zachovati v těsných údolích s příkrými svahy, z nichž je prudký výmol bystřin brzy odstranil.
Všechna údolí v Bielských Tatrách jsou zkrasovělá, jejich potoky se většinou při nízkém vodním stavu ztrácejí v ponorech a jeskyních, prudké přívaly nahrnuly do údolí mnoho sutek, které zkrasověním podlomené potoky při pokleslé vodní hladině nemohou z údolí odstraniti. Také vrchol a hřeben horský je zkrasovělý. Jsou tu malé škrapy, ne však tak jemné jako ve vápencích a dolomitech severotatranských u Kužnic nedaleko Zakopaného. Vrcholky hor jsou silně prostoupeny prasklinami čili diaklasami a nabývají místy vlivem větrání podél prasklin bizarních tvarů. Jsou to především Skalná vrata, 2 m vysoká ala půl m široká, v hřebeni pouze 2 m širokém. Vedle Vrat zeje z dáli viditelné Okno. Za Bujačím jsou na hřebeni i malé závrtky.
Jeskyně jsou v celém pásmu Bielských Tater. Lze říci, že tu je soustředěn tatranský jeskynní svět. Hned v Kobylím vrchu nad Tatranskou Kotlinou je mnoho a právě největších jeskyň. Na jeho jižním svahu je Hučivá diera, ve výši 930 m, tedy 70 m nad údolím, v němž je vauclusní Šumivý pramen. Mohutné výtoky podzemních krasových vod nazýváme vauclusními prameny podle Vaucluse u Avignonu. Jeskyně je 14 m dlouhá, 2 až 4 m vysoká, vodorovná a vede směrem severovýchodním pod Kobylí vrch. Je to směr úklonu vrstev triasových dolomitů, v nichž jsou i ostatní jeskyně. Hučivá diera začíná branou 2 m vysokou a 2/4 m širokou a končí se 3/4 m vysokým skalním stupněm, nad nímž se černá úzký komín. Až k tomuto stupni proniká denní světlo. Jeskyně je úplně suchá, pouze po silných deštích přichází patrně komínem voda, jistě však nikoli ve velkém množství, aby jeskyní odtékala. Pronikání vody působí hučení, podle něhož jméno jeskyně, a proto se také soudí, že tu budou ještě další velké prostory, k nimž je přístup zavalen, prostory, jaké zcela náhodou byly r. 1881 objeveny na druhé straně Kobylího vrchu.
Silné vauclusní prameny jsou i v Holubyho dole na jižním svahu Bujačího. Ani toto botanicky významné údolí nebylo zaledněno, avšak přes sedlo Červenou hlínu 1370 m zasahovala sem část ledovce Bielovodského, který nanesl na vápencové území mnoho žulových valounů.
Nejznámější vysokotatranské jeskyně jsou krápníkové jeskyně v Tatranské Kotlině. Ve svahu Kobylího vrchu ve výši 883 m, tedy 150 m nad Tatranskou Kotlinou, je dnešní umělý vchod do tohoto prostranného jeskynního světa, vynikajícího spíše obrovskými prostorami, než bohatstvím a rozmanitostí krápníků. Tím předčí jeskyně Demánovské v Nízkých Tatrách u Liptovského Sv. Mikuláše. Krápníkové jeskyně objevili roku 1881 Jul. Husz a J. Britz ze Spišské Bělé. Dnes jsou v délce 3'3 km zpřístupněny a elektricky osvětleny.
Od vchodu jde se nejprve jižním směrem umělým tunelem až do obrovské akustické síně Pěvců nebo Zpěvné síně, 76 m dlouhé a 40 m vysoké, jejíž stěny jsou pokryty vápencovým nátekem různých tvarů. Je tu i malá vodní nádrž zv. Jezírko Huszovo (20 m2, voda 2*5° C, vzduch 10°C), od něho vlevo 34 m hluboká propast. Z krápníkové výzdoby vyniká »Kazatelna« a »Parnas«, 14 m vysoká bílá stěna, zakončující tento prostranný sál. Odtud vystupujeme stále směrem jižním po schodech k Arpádově přílbě, výše upoutá bělostná »Kaplička«. Za ní odbočují vlevo vysoké schody, vedoucí do starší části jeskyně. Nyní se chodí dále Weberovým bludištěm na »Hřbitov« se začernalými krápníky. Za Hřbitovem začíná nová suchá část jeskyně s bohatější a bělostnější krápníkovou výzdobou, v níž vyniká »Palma« nebo silný asi 2/4 m vysoký stalagmit zv. »Hora Sinai«, dále »Mariánská socha« v malém výklenku a 2 m dlouhý »Mamutí zub«. Krápníkové jeskyně v Tatranské Kotlině se vyznačují zvláště mohutnými stalagmity, proti nimž stalaktity (střechýle) ustupují v celé jeskyni do pozadí. tJzký umělý tunel vede nás dále do větší síně, v níž spatříme opravdu zdařilou miniaturu Pisanské věže, která při prosvětlení je zabarvena do tmavočervena, a Vendómský sloup, vedle něhož leží poražený sloup. Také tu převládají poměrně nízké, ale velmi silné stalagmity, z nichž skládá se i »Kalvarie«, k níž jsme poněkud odbočili.
V hlavním okruhu následuje dále »Malý vodopád« a Britzova síň; z krápníkových útvarů vyniká »šermířská rukavice«, »orlí peruť« a znějící útvary »Cymbál« a »Kukačka«. Nejkrásnější útvary jsou v sále Vrbovského, v nejvyšší části jeskyně, kde dosahujeme výše 1001 m nad mořem a 218 m od vchodu jeskyně. Jsme tu 80 m pod povrchem, pod plošinou na severním svahu Kobylího vrchu (1109 m). Na tomto nejvyšším místě upoutá pozornost »Studna Čarodějnic«. Je to asi 10 m vysoký a 5 m široký výklenek, se všech stran úplně uzavřený, do kterého nahlížíme ležmo s hora. Dole je malá jezerní tůň s čistou vodou a loďkou, na niž se spouštělo dříve světlo. Krápníky i náteky na stěnách jsou tu sněhobílé barvy. Odtud sestupujeme 180 schody k »Velkému vodopádu«, kde spatříme postavu řvoucího lva, pod ním mohutnou »Jockeyovu hlavu«. Následuje »Velký sál« s galerií, o 50 schodů níže je »Betlém«, po dalších 100 schodech je »Velká kaple« s obrovskými trychtýřovými komíny ve stropě, za ní po 56 schodech následuje »Sloupová síň« s řadou sloupů, srostlých to stalaktitů a stalagmitů, s malými bílými stalaktity na stropě a s propastí s vodou na dně. Odtud sestupujeme ještě do »Malé galerie«, načež zavede nás umělý tunel »Pustou síní« směrem severním do »Bílého dómu«, za nímž staneme po velkém podzemním okruhu na kraji Zpěvné síně.
Teplota jeskyně není stálá a mění se s ročními dobami. Nemá ovšem takových výkyvů jako teplota venkovní, ale je mnohem stálejší. Tak na př. při venkovní teplotě 23'2° Celsia bylo uvnitř jeskyně naměřeno 8'8° C, při své návštěvě dne 19. srpna 1929 jsem při venkovní teplotě 8'7° C naměřil uvnitř 7'0°C a dne 4. dubna 1885 bylo při venkovní teplotě 30° C naměřeno Kolbenheyerem uvnitř jeskyně 6*5° C.
Tento rozsáhlý jeskynní svět je vázán na mohutné diaklasy v triasových dolomitech a byl od shora dolů vymlet proudící vodou ve starším diluviu nebo již v pliocénu, kdy hladina řeky Bělé byla o 130m výše než je dnešní. Nyní je dno jeskyně většinou silně zavaleno troskami a tím jsou zakryty přímé stopy proudících vod. K mohutnému zavalení jeskyň troskami není nutno předpokládati vždy zemětřesení, je to spíše následek dlouhotrvající přirozené destrukce vlivem pochodů horotvorných a zvětrání.
Nedaleko vchodu do těchto jeskyní, při staré cestě k nim na druhé straně malého skalního žlebu je malá, sotva 6 m dlouhá jeskyně, která se končí dvěma komíny. Vchod do jeskyně je 2 m vysoký a 2/4 m široký. Pod ním v téže skalní hradbě jsou dva komíny, sledující směr prasklin ve vápencích.
Pro velkou nadmořskou výšku je pozoruhodná jeskyně Alabastrová na stráni Bujačího v pozadí Suché doliny. Suché údolí, známé bohatstvím alpské protěže, přes pokuty tak bezohledně ničené, je dosti široké údolí, jehož potok teče pouze po lijácích a v němž nikde není stop po bývalém zalednění. U hranice vysokého lesa, ve výši 1430 m, kde již začíná bujné klečoví, je 3 m vysoká a 8 m široká vstupní brána do jeskyně. Hlavní jeskynní chodba stále široká, ale vlhkými skalními troskami silně zavalená, pokračuje směrem jihozápadním celkem vodorovně a ve vzdálenosti 56 m od vchodu přechází v pozadí podél diaklasy v propast. Stěny jeskyně jsou zvláště v zadním, asi 10 m vysokém sále, ozdobeny bělostným karfiolovým nátekem a inkrustací, podle níž má jeskyně jméno. Jiných krápníkových útvarů tu není. Asi v polovině chodby je 8 m vysoký skalní stupeň, jímž lze proniknouti ve směru hlavní chodby ještě asi 25 m. Dne 9. IX. 1929 bylo při venkovní teplotě 14° C naměřeno v pozadí jeskyně 9° C.
V Heftyho průvodci se udává poloha jeskyně výškou 1196 m, což není správné. Rehman uvádí výšku 1490 m. Výška 1430 m byla mnou stanovena barometricky. Je jisto, že i tato jeskyně má pokračování, zejména v nižších polohách, avšak stružky proudících vod, o nichž píše Rehman, v udané výměře prostor nebyly nalezeny.
Na severovýchodní straně ostrožny vedoucí z Bujačího, 50 m nad jeskyní Alabastrovou je podle Rehmana položena jeskyně ledová. Vstup do jeskyně byl podle popisu z r. 1890 zatarasen dvěma velkými balvany, mezi nimiž se dlouho do léta udržoval led. Za nimi je neveliká komora, jejíž stěny jsou pokryty ledem; jsou tu i ledové sloupy od stropu až k podlaze, které v létě silně tály, ale byly stále ještě 1 až 4 dm silné. Dne 24. VI. 1890 bylo při venkovní teplotě 10'6° C a 70° vlhkosti uvnitř jeskyně pouze 5° C tepla a 49° vlhkosti. Vzhledem k severovýchodní exposici nemohou sem dopadati nikdy přímo sluneční paprsky a proto, také pro velikou nadmořskou výšku, se tu led udržuje i přes léto, zvláště, je-li léto poměrně suché. V dobšinské jeskyni bylo pozorováno, že tepelné reakce venkovní nedějí se prostřednictvím vzduchu, nýbrž spíše pronikající vodou. Za deštivého počasí je v jeskyni vyšší teplota, než za horkého a suchého léta.
Hojně zvířecích zbytků poskytla jeskyně na Novém, probadaná S. Róthem. Vchod do této jeskyně je rovněž již v pásmu kosodřevin ve výši 1798 m, tedy asi 200 m pod vrcholem. Je to prostranná komora, přecházející v 50 m dlouhou chodbu směru jihozápadního, jejíž stěny jsou na konci zledovělé. Dne 1. srpna 1879 naměřil S. Róth při venkovní teplotě 12'5° C, uvnitř 4° C.
V této jeskyni, nejvyšší ze tří jeskyň v Novém, bylo zjištěno několik zástupců rodů a druhů zvířeny, jako lumíci, kteří nyní již v Tatrách nežijí, různé druhy hrabošů, z nichž některé také v Tatrách již nežijí, kosti křečka a zajíce, pišťuchy, která rovněž již dnes v Tatrách nežije, dále kosti rýska, krtka, dvou druhů netopýrů, hranostaje a lasičky, kteří dosud žijí v Tatrách, kosti dávno vyhynulého medvěda jeskynního, soba, žijícího dnes jen na dalekém severu, kosti sněžných kurů, kteří rovněž dnes už v Tatrách nežijí, kosti dvou druhů kachen, sluky, strnada, sovy a skokana.
Kosti zvířat dávno vyhynulých a kosti zvířat žijících dnes jen na dalekém severu ukazují, že tatranské klima bylo kdysi mnohem chladnější. Na to ukazují také popisované zbytky rozsáhlého zalednění.
Mimo tuto jsou v Novém ještě dvě jeskyně. Jedna ve výši 1576 m, má velmi široký vchod, brzy se však rozšiřuje a rozvětvuje. Její teplota je vyšší, neboť dne 1. srpna 1879 bylo tu naměřeno při venkovní teplotě 18° C uvnitř 6'2° C. Třetí je nejmenší ze všech, leží asi o 200 m níže než druhá a má rovněž značně široký vchod.
Nad Polanou Podmuráňskou je v Muráni jeskyně zvaná muráňská, jejíž vchod je 14 m vysoký a 7 m široký. Jeskyně je celkem asi 60 m dlouhá a skládá se ze tří větších prostor. Při venkovní teplotě 13'7° C naměřil tu S. Róth 25. července 1879 uvnitř 4'5° C.
Nedaleko Javoriny při řece Javorince jsou dvě jeskyně zv. Suchá a Mokrá díra. Jsou to bývalá koryta řeky Javorinky. Vchod do Suché je 4 m nad řekou, jeskyně se dělí ve tři větve. Asi 25 m od vchodu je silný pramen.
Mokrou jeskyní dosud protéká voda tak, že při vyšším vodním stavu ani není přístupna. Žádná z těchto jeskyň nemá krápníkové výzdoby.

*) Lid zove tuto říčku B i e l á, název Bělá jest zajisté jen německá a maďarská zkomolenina. K. Domin.

"Tajemná měsíční šachta" (Moonshaft).